Rakušanka Natascha Kampuschová se zapsala do paměti veřejnosti jako dívka, která strávila osm let v podzemním zajetí. Jako desetiletou školačku ji v březnu 1998 vtáhl do své dodávky nezaměstnaný technik Wolfgang Priklopil. O dvě dekády později otevřela staré rány v televizním dokumentu. Dnes osmatřicetiletá žena přiznává, že část její mysli zůstane u věznitele napořád.
Zmizení cestou do školy
Běžné ráno 2. března 1998 se pro tehdy malou školačku z vídeňské čtvrti Donaustadt stalo osudným. Cestou na vyučování si všimla muže postávajícího u dodávky. „V ulici, kde mě unesl, moc aut nebylo. Vedle jednoho ale stál člověk, díval se do dálky a vypadal, že na někoho čeká,“ svěřila se Kampuschová v televizním dokumentu Navždy uvězněná.
Sebrala odvahu a rozhodla se kolem něj projít. Priklopil ji ale okamžitě vtáhl dovnitř a odvezl do svého domu ve vesnici Strasshof. Celou situaci sice viděla dvanáctiletá svědkyně, vyšetřování ale nikam nevedlo. Policisté únosce dokonce prověřovali, nenašli ovšem žádné důkazy a ignorovali i tip od psovoda.
Temná místnost pod garáží
Únosce měl pod svou garáží pečlivě připravenou kobku. Tento stísněný prostor o velikosti dvanácti metrů čtverečních a výšce sto šedesát centimetrů maskovaly masivní dveře a těžký zvukotěsný trezor. „Byla jsem zabalená do nějaké deky a pak mě odnesl do sklepa. Potom mě hodil do tmy, do temné místnosti, do kobky. Nebyla jsem omámená. Ale byl to šok. Nebylo tam okno ani žárovka. Byla naprostá tma. Byl tam ventilátor a já jsem měla co dělat, abych to neustálé šumění vydržela. Drásalo mi to nervy,“ popsala dívka.
Kriminalisté později v podzemí objevili jen sklápěcí lůžko a polici s knížkami. Matka Brigitta Sirny doma po celou dobu uchovávala naději na dceřino nalezení. Každý rok jí na stůl pokládala narozeninový dort a v myšlenkách k ní nepřestávala mluvit.
První pohled na hvězdnou oblohu
První měsíce dívka zcela ztratila pojem o čase a nevěděla, jestli je den nebo noc. Trvalo několik let, než ji Priklopil vůbec nechal vyjít ven na zahradu. Poprvé se tak stalo pod rouškou noci. Pohled na hvězdnou oblohu a stromy jí tehdy přinesl obrovskou úlevu po letech strávených pod umělým světlem.
Věznitel ji ovšem dlouhodobě vystavoval tvrdému nátlaku. Kampuschová musela zapomenout na svou identitu a vybrat si z kalendáře nové jméno Bibiana. Únosce ji často bral do své ložnice, kde ji přivazoval k posteli a násilně potlačoval její pláč. Neustále jí opakoval, že mu patří a na svobodu už neodejde. Experti po jejím nalezení mluvili o stockholmském syndromu, ona sama ale dlouhou dobu intimní kontakt s pachatelem odmítala a pravdu o zneužití přiznala až mnohem později.
Záchrana přišla s obyčejným vysavačem
Zlomový okamžik nastal po 3096 dnech. Psal se 23. srpen roku 2006 a dívka pomáhala svému únosci čistit auto na zahradě. Priklopilovi zazvonil mobilní telefon a kvůli hluku vysavače poodešel o kus dál. Kampuschová uviděla otevřenou bránu a využila jedinečnou šanci k útěku.
„Brána byla otevřená, řekla jsem si, že jestli tuhle šanci nevyužiju teď, možná už nenajdu odvahu nikdy. Dnes by to mohl být první den po únosu. Využila jsem šance a prostě jsem utekla,“ prozradila Kampuschová.
O chvíli později už ji na své zahradě našla překvapená sousedka. Kriminalisté objevili Priklopila mrtvého, spáchal sebevraždu skokem pod rychlík na vídeňském Severním nádraží. Unesená se po svém návratu do společnosti zařadila do normálního života, napsala autobiografickou knihu a navrhla vlastní kolekci šperků.
