Václav Mrázek se zapsal do kriminalistických spisů jako jeden z nejnebezpečnějších sériových vrahů naší historie. Obyčejný dělník z početné rodiny dlouho skrýval pod maskou tichého pracanta své temné sklony. Na začátku padesátých let terorizoval především Chomutovsko a za sebou nechal sedm obětí i desítky zničených životů.
Toulky na kole a tichá povaha
Do severočeského pohraničí přišel za prací a zpočátku působil naprosto nenápadně. Lidé ve válcovnách trub ho znali jako svědomitého dříče nevelkého vzrůstu, který po čase získal pozici předáka. Ve volném čase často usedal na bicykl a křižoval polní cesty v okolí Chomutova. Zvláštní zalíbení nacházel v osamělých ženách, což ho v srpnu roku 1951 dovedlo k prvnímu zločinu.
Nedaleko Kadaně narazil na patnáctiletou Hanu Chloubovou při pasení krav. Ubil ji kusem dřeva a zneužil. Velmi špatně snášel pohled na krev, a proto tvář své oběti zakryl hadrem. O necelý měsíc později si pořídil pistoli ráže sedm celých šedesát pět milimetrů a začal ji vozit s sebou. U Kyjic potkal dvaatřicetiletou Bronislavu Pajúrkovou, kterou zastřelil a okradl o všechny cennosti.
Strach svírá severočeské vesnice
Atmosféra v regionu rychle houstla a místní obyvatele pochopitelně přepadla obava o bezpečí. Policisté systematicky vyslýchali muže z širokého okolí a ženy se bály vycházet bez doprovodu. „Kluci vyprávěli, že Broňu našli ve vodě, když šli do školy,“ popsala tehdejší situaci pamětnice Jana Luláková pro Chomutovský deník. Vyšetřovatelé vytvořili speciální tým, který prověřil tisíce lidí, pachatel jim ale stále unikal.
Mrázek občas chyboval. V červnu 1952 se vydal k hostinci v Hořenci u Nezabylic, kde probíhala tancovačka. V okolí narazil na devatenáctiletou Elenu Marmanovou a vystřelil na ni. Kulka naštěstí proletěla jen kabátem a útočník z místa rychle utekl, takže ho přeživší dívka mohla policii alespoň zevrubně popsat.
Úlevu to ovšem nepřineslo, protože hned o několik chvil později potkal u transformátoru šestnáctiletou Marii Dvořákovou a jedinou ranou ukončil její život. O dva roky později usmrtil ještě mladou studentku a v dalším roce padl jeho rukou i zamilovaný milenecký pár nedaleko Březence.
Banální odhalení v šatně
Kriminalisté měli k dispozici otisky bot a hrubý popis pachatele. Strach z dopadení nakonec donutil muže změnit působiště a odstěhovat se zpět na Kladensko. Pracoval tam v dole Libušín a v listopadu 1956 v nedalekém Svinařově spáchal svou sedmou vraždu. Vloupal se do domu svého známého a k usmrcení jeho manželky tentokrát použil sekeru. Spravedlnost ho dohnala až o čtyři měsíce později díky naprosté maličkosti.
V březnu 1957 si jeden z horníků všiml podezřelého pohybu v šatně. Kolega se prohrabával odloženým oblečením a kradl drobnosti z kapes. Na místo dorazila policie a nařízená domovní prohlídka vyrazila všem zúčastněným dech. Byt byl po strop napěchovaný kradenými věcmi z nejrůznějších vloupaček. Vyšetřovatelé mezi předměty objevili i věci patřící zavražděným ženám a nakonec našli také schovanou pistoli.
Hádka úředníků pod šibenicí
Usvědčený zločinec žil v přesvědčení, že za své činy stráví za mřížemi maximálně deset let. O existenci nejvyššího trestu neměl tušení a rozsudek smrti ho zcela šokoval. Ve své cele se posléze pokusil spáchat sebevraždu úderem hlavy o zeď, odnesl si ale jen lehké poranění měkkých tkání. Exekuce byla stanovena na dvacátého devátého prosince 1957 v prostorách pankrácké věznice.
Samotnému výkonu trestu předcházela bizarní úřednická roztržka. Chomutovský soudce Karel Shejbal sepsal příslušné dokumenty a spolu s okresním prokurátorem přijel do Prahy s úmyslem popravě přihlížet. Vězeňský řád a nadřízení ovšem jejich účast striktně zamítli. Kolem třetí hodiny odpolední se pak život odsouzeného definitivně uzavřel. Jeho posmrtná maska je dnes uložena v pražském Muzeu policie.
