Dnes by se Gustave Eiffel dožil sto devadesáti tří let. Muž, který dal světu jeho nejznámější siluetu, to však se svou slavnou věží neměl jednoduché, nebyla totiž vždy pýchou Francie. Byla nenáviděným symbolem úpadku, proti kterému se bouřila celá kulturní fronta Paříže. Ocelový kolos přežil jen díky tvrdohlavosti svého tvůrce a blížící se válce.
Kulturní elita tasí zbraně
Píše se únor 1887 a Paříž vře. Důvodem není politika ani skandál v opeře, ale staveniště na Martových polích. Gustave Eiffel právě začal budovat konstrukci pro Světovou výstavu a pařížská inteligence to vnímá jako osobní urážku. Nejvýznamnější umělci té doby se spojují a sepisují manifest, který má stavbu zastavit. Podepisují ho velikáni jako Alexandre Dumas mladší, Guy de Maupassant nebo Charles Garnier, architekt slavné pařížské Opery.
Jejich otevřený dopis zveřejněný v deníku Le Temps je brutální a nebere si servítky. Umělci se v něm pasují do role obránců francouzského vkusu proti inženýrské zrůdnosti. „My, spisovatelé, malíři, sochaři, architekti a vášniví milovníci dosud nedotčené krásy Paříže protestujeme ze všech sil a s veškerým rozhořčením jménem neuznaného francouzského vkusu proti vztyčení zbytečné a monstrózní Eiffelovy věže,“ stálo v textu, který otiskl Le Temps 14. února 1887.
Eiffel byl v té době už uznávaným inženýrem, ale takový tlak by zlomil i silnější povahy. Kritici přirovnávali jeho věž k „gigantickému černému komínu“, který svým stínem zadusí Notre Dame i Louvre. Eiffel však nezpanikařil. Místo omluvy přešel do protiútoku a ve stejném deníku argumentoval logikou a fyzikou. „Jsem přesvědčen, že věž bude mít svou vlastní krásu. Copak se zákony harmonie neshodují se zákony statiky?“ uvedl Eiffel v reakci pro Le Temps. Byla to racionální odpověď na emocionální hysterii.
Oběd v útrobách nenáviděné bestie
Odpor k věži však neskončil ani po jejím slavnostním otevření v roce 1889. Někteří umělci ji ignorovali, jiní ji aktivně bojkotovali. Nejslavnější formu protestu zvolil spisovatel Guy de Maupassant. Ten byl známým odpůrcem stavby už od počátku a svůj postoj nezměnil ani pod nátlakem veřejného mínění, které se postupně začalo obracet v Eiffelův prospěch. Maupassantova nenávist byla fyzická a opravdová.
Paradoxně se však spisovatel stal pravidelným návštěvníkem restaurace umístěné přímo ve věži. Když se ho novináři a přátelé ptali, proč chodí jíst na místo, kterému se vysmívá, měl připravenou geniální odpověď. „Je to jediné místo v celé Paříži, odkud tu věc nevidím,“ cituje jeho slova životopisec Henri Troyat. Tento výrok se stal legendárním a přesně vystihoval atmosféru v intelektuálních kruzích té doby.
Eiffel se musel vyrovnat i s obavami běžných Pařížanů. Ti se báli pádu věže. Inženýr ale věřil svým výpočtům. Konstrukci navrhl tak, aby odolala i těm nejsilnějším větrům. Věděl, že na vrcholu se věž vychýlí maximálně o dvanáct centimetrů. Jeho jistota kontrastovala se strachem okolí. Soudy dokonce řešily žaloby sousedů, kteří se báli o své domy. Eiffel ručil vlastním majetkem za jakékoliv škody, k žádným ale nikdy nedošlo.
Čekání na popravu a záchrana z éteru
Eiffelova věž měla vyměřený čas. Povolení ke stání na pozemku města platilo pouhých dvacet let. V roce 1909 měla být rozebrána a ocel prodána do šrotu. Pro Eiffela to byla trýznivá představa. Nechtěl, aby jeho dílo zmizelo. Věděl, že estetika radní nepřesvědčí, a proto vsadil na pragmatismus a vědu. Zřídil na věži laboratoř a nabídl ji k dispozici vědcům pro experimenty s gravitací a meteorologií.
Rozhodující moment přišel s rozvojem bezdrátové telegrafie. Armáda si uvědomila, že vysoká věž je ideálním nosičem pro antény. Kapitán Gustave-Auguste Ferrié začal v roce 1903 provádět pokusy, které změnily osud stavby. Věž se stala strategickým bodem. Definitivní potvrzení její nepostradatelnosti přinesla první světová válka. Díky vysílači na vrcholu Francouzi zachytili klíčové německé zprávy před bitvou na Marně.
„Věž sehrála strategickou roli při obraně Paříže a stala se nezbytnou pro národní bezpečnost,“ uvádí se v archivech na oficiálním webu Tour Eiffel. Eiffel se tak dočkal satisfakce. Když v roce 1923 umíral, věděl, že jeho věž zůstane stát. Přežila petice umělců, přežila vypršení smlouvy a přežila i válku. Z nenáviděného monstra se stala ikona, bez které si dnes Paříž nikdo neumí představit.
