Za pozlacenými stěnami Versailles se skrývala bída, špína a zápach. Dvůr Ludvíka XIV., proslulého krále Slunce, fascinoval Evropu pompou a mocí, ale každodenní realita byla daleko od pohádky. Hygienické podmínky tu připomínaly spíš středověk než lesk královské rezidence.
Král Slunce a jeho těžké zdravotní trable
Ludvík XIV. vládl Francii až do roku 1715 a jeho éra je spojená s monumentálním palácem ve Versailles. Stal se symbolem absolutní moci a prestiže, ale zároveň místem, kde se všichni potýkali s nedostatkem hygieny.
Král sám přitom trpěl bizarními zdravotními zákroky. V roce 1685 mu jeho lékař Daquin při léčbě jednoho zubu vytrhal všechny, zlomil čelist, a navíc odstranil část patra. Do deníku si pak zapsal: „Za účelem dezinfekce jsem Jeho Veličenstvu díru v patře 14krát vypaloval žhavým železem.“ Od té doby Ludvík při pití vína často pouštěl polovinu nápoje nosem.
Protože téměř nemohl kousat, nechával si podávat jídla rozvářená deset i dvanáct hodin. Do toho ho trápila tasemnice, kvůli které měl neutuchající chuť k jídlu. Podle dobových záznamů zvládl sníst čtyři druhy polévek, bažanta, koroptev, šunku, skopové i sladkosti a vše zapít litry šampaňského. A přesto nebyl obézní.
Toaleta jako veřejný akt a nesnesitelný zápach
Záchody v dnešním slova smyslu ve Versailles dlouho vůbec neexistovaly. V paláci nebyl kanalizační systém, a tak se používala nočníková křesla nebo společné latríny. Ty však nestačily, a proto lidé vykonávali potřebu na chodbách, schodištích i v zahradách. Služebnictvo často vylévalo nočníky přímo z oken.
Při vyprázdnění se nebraly ohledy na soukromí. V královských apartmánech se jednalo o věc veřejnou. Beaussant popisoval: „Není to tedy pouze král, kdo přijímá návštěvníky a sedí při tom na stolici, ale všichni. Nikdo se neschovává, ostatně neskrývají ani ji. Je to jednoduché. Píšou na ní, hrají, ministři dávají audience, generálové z ní velí, dámy na ní rozmlouvají.“
Králova švagrová v dopise otevřeně nadávala, jak informuje i StoPlusJednička: „Na jednu špinavou věc si zde u dvora nemůžu zvyknout, totiž že všichni lidé ču..jí v galeriích před našimi komnatami do všech koutů a že člověk nemůže vyjít ze svého příbytku, aniž by viděl někoho ču..t.“ Do zápachu se navíc přidávaly výkaly králových psů.
Klystýry, koupele a první operace hemoroidů
Hygiena v té době byla vnímána jako nebezpečná. Lékaři tvrdili, že koupání oslabuje tělo a přitahuje nemoci. Král se údajně koupal jen dvakrát za život. Převládaly těžké parfémy, napudrované paruky a sáčky vonných bylin, které měly maskovat neúnosný puch.
Naopak oblíbené byly klystýry. Ludvík XIV. měl od dětství ordinováno až několik set klystýrů ročně a tisíce dávek projímadel. Lékař Guy Patin v roce 1652 prohlásil: „Všechny nemoci lze léčit klystýrovou stříkačkou, lancetou na pouštění žilou a sirupem z bílých růží a broskvových květů.“
Zvláštní kapitolou je operace králových hemoroidů. Zhostil se jí královský holič Charles-François Felix, který se na zákrok připravoval půl roku na desítkách nešťastníků z vězení. Bez anestézie a antibiotik testoval nové nástroje, z nichž některé se dochovaly dodnes. Nakonec krále zachránil a vešel tím do historie chirurgie.
Zdroj: Stoplusjednicka, Reflex
