Štefan Svitek vstoupil do historie jako úplně poslední člověk popravený na území bývalého Československa. Jeho život vyhasl na šibenici v Bratislavě v červnu 1989 po odsouzení za trojnásobnou vraždu vlastní rodiny. Kriminální případ z podzimního Brezna se vymyká chápání tehdejší společnosti a dodnes vzbuzuje otázky o hranicích lidské příčetnosti.
Osudná noc po návratu z hospody
Sedmadvacetiletý muž se 30. října 1987 vracel domů po celodenní práci a pití. Během řezání dřeva u kamaráda vypil větší množství slivovice a vína. Cestou zpět se ještě zastavil ve dvou podnicích, kde konzumaci alkoholu završil borovičkou a několika pivy.
Do rodinného domu ve Stromové ulici dorazil hodinu před půlnocí zcela opilý. „Dveře byly zamčené, v domě byla tma, tak jsem zabouchal,“ popsal Svitek začátek událostí do policejního protokolu. „Manželka se probudila a přes dveře mi rozzlobeně řekla, ať se vrátím tam, odkud jsem přišel,“ zaznělo v jeho tehdejší výpovědi.
Tato věta odstartovala obrovský záchvat zuřivosti. Svitek vzal v dřevníku sekeru, vypáčil zámek a vtrhl dovnitř. Se zbraní v ruce přistoupil k posteli. Žena se k němu v tu chvíli otočila zády ke zdi. Zvedl sekeru a udeřil ji velkou silou do hlavy. Rány okamžitě probudily obě malé dcery spící hned vedle. Čtyřletou Elenu a šestiletou Annu, kterou měla žena z předchozího vztahu, potkal stejný osud, aby nezačaly křičet.
Ztráta kontroly a nepovedený útěk
Po činu se v muži naplno probudily jeho hluboko zakořeněné deviace. Tělo těhotné manželky i dětí zohavil. Z chování vytrženého z reality ho probral až nenadálý štěkot sousedova psa. V ten okamžik zpanikařil. Ve tmě se umyl, převlékl zakrvácené oblečení a uprchl z domu.
Skrýval se ve staré chatce a potom v bývalém domě svých rodičů. Zde si sáhl na život, narazil ovšem na příliš tupý kapesní nožík. Našel proto staré švihadlo a zkusil se oběsit na dřevěném trámu. Provaz se pod jeho vahou přetrhl a on upadl tvrdě na zem. Po tomto nezdaru ztratil veškerou naději na úspěšný únik. Ošetřil si lehká zranění, došel k zaparkovanému policejnímu vozu v nedaleké obci a sám se přihlásil příslušníkům Veřejné bezpečnosti.
Dětství plné trestů a první zločiny
Svitkova osobnost se formovala v mimořádně tvrdém prostředí lesní samoty. Otec byl těžký alkoholik a praktikoval na dětech přísnou výchovu. Syn musel za trest často klečet na struhadle nebo na ostrém polenu i několik hodin v kuse. Intelektově od raného mládí zaostával a brzy se u něj začaly projevovat silné sklony k sadomasochismu. Užíval si pohled na trpící zvířata, slepici například přivázal za nohu a sledoval její úplné vysílení.
Od třinácti let pravidelně pil alkohol a velice brzy začal s drobnou i závažnější trestnou činností. Před osudnou říjnovou nocí strávil více než osm let v různých věznicích. Odpykával si tresty za loupež, vydírání, týrání zvířat i ohavné znásilnění. Měl za sebou bohatou kriminální minulost. Přesto dokázal pracovat v zemědělském družstvu v Brezně jako ošetřovatel ovcí a se svou rodinou vedl na první pohled docela obyčejný život.
Soudní proces bez projevu lítosti
Případ se dostal před Krajský soud v Banské Bystrici na konci května 1988. Během hlavního líčení se obžalovaný ke všem činům detailně přiznal. Žádnou skutečnou lítost nad smrtí rodiny ale ani jednou neprojevil. Znalci ho po důkladném vyšetření označili za citově chladného agresivního psychopata se silnými deviacemi. Konstatovali úplnou nemožnost případné léčby či nápravy. Lékaři poukázali na to, že manipulací s těly získal pachatel hluboký zážitek a existovalo velké riziko zopakování útoků.
„Berte ohled na to, že si to teď uvědomuji, ale v době spáchání činu jsem byl v agresivní nepříčetnosti,“ napsal Svitek ve svém závěrečném vyjádření pro soudce. Navrhl také senátu radikální krok, že dobrovolně podstoupí odstranění pohlavních orgánů nebo části mozku pro své vyléčení. Předseda senátu Arnošt Škorpil však o den později vynesl trest smrti. V odůvodnění verdiktu zaznělo přesvědčení, že nejvyšší možný trest vyžaduje účinná ochrana společnosti. Odvolání obhájců soud zamítl a 8. června 1989 proběhla v Bratislavě poprava oběšením. O necelý rok později Československo trest smrti definitivně vymazalo ze svých zákonů.
