Šest mrtvých těl, jediná přeživší dívka a mrazivé tajemství. Tragický příběh sedmičlenné turistické výpravy z pohoří Chamar-Daban dodnes nedává spát záhadologům z celého světa. Údajné krvácení z očí, podivné chování a rychlá smrt zanechaly za kazašskou skupinou více otázek než odpovědí.
Nečekaná bouřka
V srpnu 1993 dorazila do pohoří na jihu Sibiře sedmičlenná výprava kazašského klubu Azimut. Vedení se ujala velmi zkušená jednačtyřicetiletá průvodkyně Ljudmila Korovinová. Doprovázelo ji pět studentů a jedna studentka ve věku od patnácti do čtyřiadvaceti let. Skupina vyrazila z osady Murino a po překonání několika řek plánovala postupný přechod horského hřebenu. První dva dny šlo všechno naprosto hladce. Během sestupu 4. srpna ovšem výletníky překvapila prudká bouřka se silným větrem.
Vedoucí celého zájezdu rozhodla o okamžitém utáboření na otevřeném prostranství. Promrzlým výletníkům se v dešti vůbec nepodařilo rozdělat oheň a noc museli přečkat v provizorních podmínkách. Ráno 5. srpna se situace uklidnila a po společné snídani mohl pochod normálně pokračovat dál. Turisté začali pomalu sestupovat po svahu do výšky necelých dva a půl tisíce metrů. V tu chvíli se běžný výlet proměnil v nepopsatelný horor.
Hrůzné divadlo
Podle popisu jediné přeživší, tehdy sedmnáctileté Valentiny Utočenkové, vše začalo u chlapce jménem Alexandr, který šel na konci zástupu. Začal křičet, krvácet z očí i uší a u úst se mu objevila podivná pěna. Spadl na zem v prudkých křečích a zůstal ležet. Průvodkyně k němu okamžitě přiběhla s cílem poskytnout záchranu. Za okamžik ovšem začala vykazovat naprosto stejné děsivé příznaky a bezvládně se zhroutila na ležícího studenta.
Další členka výpravy Tatiana se chytala za hrdlo a bušila hlavou o nedaleký kámen. Další dva účastníci zkusili z místa utéct, při běhu ale zvraceli krev a ze zoufalství si strhávali oblečení, dokud nepadli k zemi. Valentina s posledním přeživším Denisem se snažili urychleně zmizet. Denis po chvíli zkolaboval ve smrtelných křečích. Vyděšená Valentina seběhla z hory a schovala se ve svém stanu. Druhý den sebrala veškerou odvahu a vrátila se pro nutné zásoby mezi mrtvá těla svých přátel.
Přežití v šoku
Další čtyři dny bloudila sama přírodou a sledovala elektrické vedení s nadějí na záchranu. Následně narazila na řeku a 9. srpna ji v naprostém šoku našla skupina ukrajinských kajakářů. Okamžitě ji dopravili na policejní stanici k podání prvního hlášení. Opožděná oficiální pátrací akce odstartovala až 24. srpna a helikoptéry objevily částečně svlečená těla až o další dva dny později. Oficiální pitva určila u většiny obětí jako příčinu smrti běžné podchlazení, u průvodkyně šlo údajně o srdeční selhání.
Pitevní zpráva zmiňovala také poškozené plíce a špatný celkový stav z podvýživy. Rozpor mezi zjištěním patologů a hororovým vyprávěním Valentiny vedl ke vzniku hned několika zajímavých teorií. Experti upozorňují na možnost paradoxního svlékání při extrémním podchlazení nebo na možné halucinace po neúmyslném požití jedovatých hub do snídaně.
Jiné hlasy dávají incident do spojitosti s testováním experimentálních nervových plynů poblíž jezera Bajkal. Pravdu se už pravděpodobně nikdy nedozvíme a záhadná událost proto získala vcelku oprávněně označení burjatský Ďatlovův průsmyk.
