Na přelomu května a června roku 1945 se v severočeských Postoloprtech odehrála rozsáhlá tragédie. Českoslovenští vojáci zde popravili stovky německy mluvících civilistů. Spisovatel Jiří Padevět tuto událost označuje za akt státního teroru a etnickou čistku postavenou na kolektivní vině. Případ masových vražd zůstal nepotrestán a komise jej tehdy uzavřela bez označení konkrétních viníků.
Kasárna a vykopané hroby
Vojáci shromažďovali německé obyvatelstvo v místních kasárnách. Krátce poté přivedli také obyvatele ze sousedního Žatce a umístili je do prostoru Bažantnice. Za druhé světové války toto místo sloužilo jako shromaždiště pro židovské míšence a manžele Židovek.
Zajatci zde čelili bití a následným popravám. Lidé museli pochodovat na popraviště a před smrtí si sami vykopat hrob v polích. Jako hromadná pohřebiště posloužily také vojenské zákopy. Největší exhumovaný hrob objevili vyšetřovatelé u místní školy v bývalém protitankovém příkopu.
Československé protokoly z roku 1947 potvrdily 763 civilních obětí. Odhady celkového počtu se různí, některé hovoří až o dvou tisících mrtvých. Další těla odvezla nákladní auta na Mostecko, kde je dělníci zahrnuli v povrchových dolech. Přesné číslo obětí proto s největší pravděpodobností nelze zjistit.
Oběti kolektivní viny
„Nebylo noci, aby nebylo slyšet střílení v polích, kde si ti lidé ještě před svou smrtí museli vykopat hroby,“ popsal situaci jeden z českých svědků pro Seznam Zprávy. Společností po konci války zmítaly silné emoce pramenící z návratů z koncentračních táborů a úleva se mísila s touhou po odplatě.
Vojáci vnímali všechny Němce jako potenciální členy nacistické organizace Werwolf, přestože ta na našem území nevyvíjela téměř žádnou činnost. Mezi mrtvými skončili lokální úředníci NSDAP i zcela řadoví civilisté. Mužů ve vojenském věku se v oblasti nacházelo minimum, protože odešli do zajateckých táborů nebo ustoupili do Německa.
Tragickým symbolem událostí se stala vražda pěti chlapců. Jeden ze čtrnáctiletých hochů se podle svědectví pokusil z kasáren utéct, stráže ho chytily a zastřelily. Exhumace později odhalila také pět ženských těl a jedny neúplné dětské ostatky. Padevět zmiňuje i osud pátera Hilberta ze Žatce. Starý a nemocný řádový bratr nezvládl přesun, ostatní ho museli nést a ve chvíli odpočinku u silnice jej jeden z ozbrojenců bez milosti zastřelil.
Profily vykonavatelů
Zabíjení se neúčastnili lokální povstalci, ale příslušníci československé armády. Ta si v Postoloprtech zřídila oblastní velitelství a potřebovala prostor takzvaně vyčistit. Spisovatel se ve své knize zaměřil na čtyři konkrétní pachatele s velmi odlišnou minulostí.
Patřil mezi ně Vojtěch Černý, uznávaný válečný hrdina ze Svobodova sboru. Ten po sametové revoluci získal vyznamenání od prezidenta Václava Havla. Další z aktérů Ján Čupka naopak za války bojoval v armádě Slovenského státu na východní frontě.
Jan Zicha působil před válkou jako učitel na menšinových školách a pracoval v protinacistickém odboji pro zpravodajce Heliodora Píku. Čtveřici doplňuje Bohuslav Marek, místní prvorepublikový policista. Ten se za války přesunul do Lenešic, kde nutil lidi vyvěšovat nacistické vlajky, po válce ale svůj nelegální chov prasete vydával za odbojovou činnost. V Postoloprtech následně vojákům tlumočil a aktivně označoval konkrétní obyvatele k likvidaci.
Vyšetřování ze strachu z nákazy
Úřady začaly masakr vyšetřovat až po dvou letech. Hlavním důvodem nebyla snaha potrestat viníky, ale katastrofální hygienická situace. Mělce zakopaná těla začala zapáchat a hrozila reálná infekce. Přeživší Němci navíc u hromadných hrobů zapalovali svíčky a nosili tam fotografie, což vzbuzovalo obavy úřadů z negativní mezinárodní odezvy.
Zvláštní komise vyslechla vojáky, svědky i přeživší. Závěry vyšetřování potvrdily, že masové vraždy se skutečně staly. „Násilí ve veřejném prostoru bylo naprosto běžnou věcí,“ uvedl k dobové atmosféře Padevět v podcastu Nepřátelé lidstva.
Vojáci u výslechů tvrdili, že rozkazy přivezli přímo z Prahy. Podle autora knihy musel pokyn k takto rozsáhlé vojenské operaci vydat vysoký politický nebo armádní představitel. Nikdo nakonec před soudem nestanul a komise případ odložila s odůvodněním, že taková tehdy byla zkrátka doba.
