Jan Eskymo Welzl se narodil v polovině 19. století a jeho osud dodnes připomíná scénář dobrého dobrodružného filmu. Vyučený zámečník ze Zábřehu poslechl vnitřní touhu po svobodě a opustil jistotu domova. Na dalekém ledovém severu v Arktidě prožil celá desetiletí a vypracoval se na respektovaného soudce domorodých kmenů. Jeho neuvěřitelné vyprávění posléze uchvátilo čtenáře v celé zemi.
Touha po svobodě a cesta na východ
Welzl jako mladý muž po brzké ztrátě otce vyrůstal jen s matkou, která vedla hokynářství na náměstí v Zábřehu. Rodné město bylo tehdy převážně německé a vyučování ve škole probíhalo výhradně v tomto jazyce.
Po úspěšném vyučení ve Zvoli sbíral pracovní zkušenosti v severní Itálii a na Balkáně. Tříletá vojenská služba v Brně a Krakově v něm probudila velkou nechuť k uniformám. Krátce po matčině smrti opustil rodný kraj a vyrazil pěšky do Janova. Tam získal práci na lodi plující do Spojených států.
Světaběžník postupně pracoval na palubách různých plavidel a poznal obrovský kus planety. Později přijal zámečnickou práci při stavbě transsibiřské železniční magistrály poblíž Irkutska. Během chladných směn poslouchal napínavé vyprávění dělníků o neprozkoumaných severních pláních plných cenných kožešin a zlatých ložisek.
Představa naprosté nezávislosti ho chytila za srdce. Během zimování se potkal se dvěma prchajícími vězni. Ti mu potvrdili obrovský potenciál cesty k Severnímu ledovému oceánu a poradili mu správný směr.
Respektovaný vládce ledových plání
Zkušený cestovatel vyrazil do pustiny s velice chabými zásobami. Nikdy se nenaučil zacházet s kompasem nebo mapou a spoléhal se výhradně na slunce a hvězdy. Přirozená inteligence a mimořádná houževnatost mu pomohly v nehostinných podmínkách Novosibiřských ostrovů spolehlivě přežít. Postupně si založil úspěšnou živnost, obchodoval s kožešinami a se psím spřežením rozvážel poštu. Zcela odříznut od západní civilizace prožil v arktických krajích celá tři desetiletí.
Díky naprosté poctivosti si získal obrovskou důvěru tamních obyvatel. V roce 1903 si ho domorodci dokonce zvolili za svého náčelníka a nejvyššího soudce. Bílí lovci mu s velkým respektem přezdívali Arctic Bismarck a Eskymáci ho oslovovali titulem Pojídač medvědů. „Prondu, prondu, neprondu, neprondu,“ napsal ke svému zázračnému přežití ve sněhových pláních s úsměvem. Pověst schopného muže sahala až na Aljašku, kam se několikrát vypravil v dobách zlaté horečky a bez úhony projel tamní nebezpečné peřeje.
Srážka s byrokratickou realitou
Dobrodružný život rázně ukončila nehoda u pobřeží San Francisca, kdy jeho loď ztroskotala. Welzlovi se podařilo přežít a ocitl se v rukou přísných amerických úřadů. Ty ho kvůli chybějícím dokladům poslaly prvním parníkem zpět do Evropy. Až po příjezdu do přístavu se dozvěděl o geopolitických změnách. Neměl potuchy o existenci Sovětského svazu a s obrovským úžasem zjistil svůj příslušný občanský status k novému státu jménem Československo.
O trvalém pobytu ve vlasti však nechtěl slyšet a toužil po rychlém návratu ke své domorodé komunitě. Na nákladnou plavbu přes oceán však potřeboval vysoký finanční obnos. Při pročítání starého tisku narazil na článek o polárníkovi Roaldu Amundsenovi a sepsal redakci dopis. Brněnští novináři Rudolf Těsnohlídek, Bedřich Golombek a Edvard Valenta s ním posléze strávili několik týdnů.
Zaznamenali jeho chaotický proud vzpomínek vyprávěný zvláštní směsí moravského nářečí, němčiny a angličtiny. Společným úsilím tak stvořili neuvěřitelně populární knihy jako Třicet let na Zlatém severu nebo Ledové povídky.
Zlomené plány a nečekané uznání
Výtěžek z publikovaných textů mu skutečně umožnil rychlý odjezd z Evropy. Odcestoval rovnou do kanadského Dawsonu, tam ale velkolepé plány překazil úraz zad. Bolestivé zranění ho navždy uvěznilo v civilizaci a zcela znemožnilo tolik očekávaný návrat k eskymáckým kmenům. Zbytek života strávil konstruováním technických vynálezů a hledáním perpetua mobile.
Odborná veřejnost jeho zážitkům zprvu vůbec nevěřila. Situace nabrala jiný směr až v roce 1932, kdy sovětská expedice potvrdila dávné osídlení Novosibiřských ostrovů. Stěžejní fakta obsažená ve vydaných knihách se ukázala jako velmi přesná a odpovídající drsné severské realitě.
Opuštěný moravský dobrodruh zemřel na podzim roku 1948 na následky mrtvice a odpočívá na dawsonském hřbitově pod deskou s českým textem Kde domov můj. Zůstal navždy fascinující postavou historie a inspiroval Karla Čapka k vytvoření postavy kapitána Van Tocha ve světoznámém románu Válka s mloky.
