Sedmnáctiletá studentka Barbora Dymáková odešla v létě 1989 ze svého domova v Heřmanově Městci a rodině už se nikdy neozvala. Její zmizení odstartovalo jedno z největších policejních pátrání na východě Čech. Ostatky dívky objevili lidé v lese až o půl roku později s jedinou podivnou indicií.
Opožděné pátrání a falešné naděje
Studentku pardubického gymnázia s výborným prospěchem viděli příbuzní naposledy večer v pátek 30. června 1989. Před spaním si sbalila věci do tmavé sportovní tašky a naposledy si povídala se svou matkou. Ráno rodina našla její pokoj zcela prázdný.
Dívka odešla neznámo kam pouze v džínách zvaných plísňáky a bílém tričku s motivem jízdního kola. Rodiče zpočátku nepředpokládali tragédii. Mysleli si, že dcera tráví letní prázdniny pod stanem ve společnosti přátel.
S přibývajícími dny ale obavy rodiny rostly. Otec se s prosbou o pomoc obrátil na svého známého policejního důstojníka. Ten podrobně prověřil všechny přátele i fotografa, u kterého se nechala Barbora před zmizením portrétovat. Nikdo o ní neměl absolutně žádné informace. Oficiální a masivní pátrání tak odstartovalo s obrovským zpožděním až v lednu následujícího roku.
Nález v zarostlém remízku
Pochmurný zlom přišel 22. ledna 1990 nedaleko obce Rváčov u Hlinska. Místní traktorista tam při prořezávání křovin narazil na lidské tělo. Ostatky ležely v porostu na dohled od osady svatého Mikuláše přibližně šest měsíců. Na místo okamžitě vyrazila výjezdová skupina z Pardubic i krajská kriminálka z Hradce Králové.
K identifikaci studentky pomohla superprojekce lebky, zubní karta a zachovalé části oblečení. Vrah na místě činu ponechal oběti hodinky a řetízky. Tento fakt ihned vyloučil případný loupežný motiv.
„Nebylo tam prakticky cokoli poznat,“ zavzpomínal na prvotní ohledání tehdejší kriminalista Jiří Kacafírek. Dále popsal, že otisky prstů vlivem přírodních podmínek zcela zmizely. Soudní lékaři na kostech nenašli stopy po střelném poranění ani zlomeniny. Vyšetřovatelé proto od začátku pracovali s verzí zardoušení nebo uškrcení.
Obal z místního podniku
Jedinou hmotnou stopou se stal kus igelitové fólie o rozměrech dva metry na metr a půl. Pachatel do ní oběť důkladně zabalil a ukryl v lese. Na materiálu vyšetřovatelé objevili vyražené číselné údaje, které je nasměrovaly do pobočky podniku Elektro Praga Hlinsko. Policii se povedlo vypátrat dělníka, který konkrétní obal odřezával z palety s materiálem.
K dopadení muže v pozadí zločinu to ovšem nevedlo. Identický obalový materiál v obci běžně používalo obrovské množství lidí. Vrah ho mohl sebrat z kontejneru na návsi nebo najít pohozený u silnice.
Badatelé zabývající se starými kriminálními případy dnes pracují s teorií, že vrah vůbec neměl k dispozici osobní auto. Ostatky mohl na místo dopravit po polní cestě na malotraktoru nebo ruční káře, aby nevzbudil pozornost okolí. Fólie z místní továrny tak obrací pozornost spíše na obyvatele z bezprostředního okolí nálezu.
Výslechy, léčitel a společenská změna
Detektivové vnímali čas jako svého největšího nepřítele. Vyslechli stovky svědků, prověřovali lidi s trestní minulostí a dělníky pracující na výkopech ve Rváčově. S jedním z podezřelých absolvovali test na detektoru lži v Praze s neprůkazným výsledkem padesát na padesát. Nouze dovedla policii až ke konzultacím s tehdejším proslulým psychotronikem Jindřichem Pasekou ze Svratoucha. Ten doporučil případ odložit, s čímž tým Jiřího Kacafírka rezolutně nesouhlasil.
Situaci uvnitř sboru výrazně komplikovaly celospolečenské události po listopadu 1989. Podle pamětníků panovala na policejním oddělení nedůvěra a schválení důležitých operativních úkonů z Prahy trvalo neúměrně dlouho.
Dívčina matka promluvila do médií naposledy v roce 2002 v souvislosti s televizním pořadem Na stopě. „Samozřejmě nás mrzí, že nikdo nebyl potrestán, věřím ale ve vyšší spravedlnost,“ řekla tehdy smutně reportérům. Spis k úmrtí mladé studentky leží nadále na krajském ředitelství v Hradci Králové. Skutek je z pohledu zákona promlčený, policisté jej přesto pravidelně připomínají v kalendáři nevyřešených případů.
