Diváci znají jeho tvář především díky herci Vladimíru Šmeralovi z kultovního snímku „Kladivo na čarodějnice“. Skutečný Jindřich František Boblig z Edelstadtu ale představoval pro desítky obyvatel jesenického a šumperského regionu reálnou hrozbu. Nedostudovaný právník si koncem 17. století vybudoval kariéru na vynucených přiznáních a plamenech hranic. Jeho působení na losinském panství dodnes vzbuzuje mnoho otázek ohledně lidské povahy a touhy po moci.
Ukradená hostie odstartovala hromadné zatýkání
Příběh inkvizičních soudů začal nenápadně v dubnu roku 1678. Žebračka Marina Schuchová z Vernířovic tehdy v sobotínském kostele vzala posvěcenou hostii a chtěla ji přimíchat do krmiva pro krávu. Zvířeti tím plánovala zajistit větší dojivost. Panství spravovala hraběnka Sybila Gallová, která měla z místních poddaných strach a podezřívala je z tajného luteránství.
Krádež vzala jako impuls k ráznému řešení a pověřila hejtmana Adama Vinařského nalezením vhodného vyšetřovatele. Hejtman na doporučení oslovil muže jménem Boblig pobývajícího v Olomouci. Ten se rovnou pochlubil čtyřicetiletými zkušenostmi se soudy tohoto typu. Dohoda padla rychle a na konci srpna už pro něj jel panský vůz.
První oběť Marina Schuchová zaplatila životem nedlouho po jeho příjezdu. Inkvizitorovi k jejímu přiznání stačilo pouhé ukázání mučicích nástrojů a přítomnost kata.
Kariéra vystavěná bez vysokoškolského diplomu
Nový šéf tribunálu pocházel ze Zlatých Hor a rodinná tradice mu velela studovat ve Vídni. Doktorát z práv však nikdy nezískal. K výkonu funkce kandidáta práva a zástupce soudu mu pouhé základy bohatě stačily. Rakouský císař mu dokonce udělil titul laického inkvizitora.
Soudce se ovšem nemohl rozhodovat zcela samostatně. Zásadní slovo měl pražský apelační soud a všechna rozhodnutí o tortuře musela potvrzovat sama hraběnka Gallová.
Dlouhá léta se tradovalo, že hlavním motivem šéfa tribunálu bylo obohacení z majetku propadlého vrchnosti. Historické prameny takovou teorii nepotvrzují, protože úředníci zkonfiskované statky nezískávali automaticky a museli si je případně odkoupit. Skutečným zdrojem příjmů byl jeho štědrý pevný plat. Na losinském panství dostával denně jeden zlatý a později si polepšil na jeden a půl zlatého.
Výhodnější podmínky si domluvil v Šumperku u knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna. Tam nastoupil po dlouhém vyjednávání s gáží tří zlatých denně.
Postup při vyšetřování a fyzický nátlak
Inkviziční praxe měla svá velmi přesná a pevná pravidla. Podezřelé osoby po zatčení přišly o všechny vlasy i ochlupení. Soudci na jejich tělech hledali jakákoliv mateřská znaménka nebo bradavice coby stopy po setkání s ďáblem. Až po této ponižující proceduře přišly na řadu fyzické tresty.
K těm nejpoužívanějším patřily palečnice. „Bylo stanoveno, že palečnice nebo španělská bota se nesmí přikládat na více než patnáct minut jedenkrát za výslech,“ popsal Kamil Tomášek z Vlastivědného muzea Jesenicka. V praxi se tyto limity naprosto ignorovaly a doba trýznění bývala mnohonásobně delší.
Když nezafungovalo drcení prstů, přistoupilo se k mačkání holení ve španělských botách. Teprve po jejich selhání přišel na řadu skřipec. Natahování těla na žebříku trhalo svaly a vedlo k trvalému zmrzačení.
Lidé se raději přiznávali ke smyšleným činům a ze zoufalství jmenovali další nevinné sousedy. Většina odsouzených vzápětí skončila na hranici. Rychlejší smrt jim mohl zajistit jen váček se střelným prachem zavěšený na krku. Ten obvykle explodoval ještě před udušením dýmem.
Zlomené rodiny a dlouholetý odpor
Někteří obvinění dokázali vzdorovat obrovské bolesti nečekaně dlouho. Marie Peschkeová coby manželka šumperského rychtáře prošla všemi fázemi výslechů naprosto mlčky a neukápla jí ani slza. Nakonec se zřejmě podvolila. Historici předpokládají její snahu zachránit manžela Heinricha a nezletilé děti.
Domů se už nikdy nevrátila a přiznání ji stálo život. Rodina tím získala jen několik let relativního klidu. O čtyři roky později skončil ve vězení také Heinrich Peschke.
Během výslechů snášel natahování na žebříku i pálení boků svícemi. K absurdním obviněním se nikdy nedoznal. Podle tehdejších zákonů už nesměl čelit dalšímu tlaku a zůstal trvale v žaláři.
Zemřel v cele dvanáct let po svém zatčení. Svobody se nedočkal a svého hlavního vyšetřovatele nepřežil. Inkvizitor vydechl naposledy jako pětaosmdesátiletý starec o dva roky později.
