Slavná Brána do pekla v turkmenské poušti Karakum po více než padesáti letech pomalu uhasíná. Hořící kráter Darvaza polykal ohromná množství zemního plynu a neustále přitahoval dobrodruhy z celého světa svou noční září. Úřady aktuálně hlásí výrazný úbytek plamenů a blížící se konec jedné horké epochy. Pro naši planetu to ovšem paradoxně vůbec nepřináší dobré zprávy.
Nepovedený geologický průzkum
Sovětští prospektoři dorazili do odlehlé oblasti kolem vesnice Darvaza v roce 1971 s vidinou nalezení nesmírně bohatých ložisek ropy. Jejich těžká vrtná souprava se při zkušebních vrtech znenadání propadla do podzemní dutiny plné unikajícího zemního plynu. Zčistajasna tak vznikla ohromná propast o průměru téměř sedmdesáti metrů a úctyhodné hloubce třiceti metrů.
Přítomní geologové se tehdy po krátké poradě jednomyslně rozhodli stoupající plyn zapálit. Chtěli spolehlivě ochránit obyvatele nedalekých osad před smrtelnou otravou toxickými výpary z hlubin. Všichni inženýři na místě dychtivě očekávali zhasnutí ohně během několika málo dnů po úplném vyčerpání zdroje. Místo rychlého konce geologický omyl stvořil hořící koloseum trvající celá desetiletí.
Turkmenské státní archivy o incidentu zarytě mlčí a místní badatelé proto občas zmiňují odlišnou verzi celého příběhu. Půda se podle nich zřítila do hlubin už v šedesátých letech a oheň nadobro vzplál až o dvě dekády později z bezpečnostních důvodů.
Lákadlo uprostřed pustiny
Teplota na členitém dně kráteru dlouhodobě kolísá kolem čtyř set stupňů Celsia. Nárazově šplhá i k tisícovce a bez potíží taví okolní horninu. Celá scenérie připomíná magickou polární záři v rudých tónech a zhruba čtyři hodiny cesty od hlavního města Ašchabadu láká davy zvědavých turistů.
Kolem nebezpečného okraje běžně vyrůstají kempy a tradiční jurty nocujících výletníků. Samotná propast si pravidelně vybírá daň na místní fauně. Nad zónou horkého vzduchu ztrácejí ptáci výšku a bezmocně padají přímo do plamenů. V chladných zimních měsících se k horkému okraji stahují pavouci a drobný hmyz za vidinou tepla, což vede k jejich okamžité záhubě.
Do rozpáleného jícnu odvážně sestoupil v roce 2013 kanadský badatel George Kourounis ve speciálním ochranném obleku opatřeném dýchacím přístrojem. „Odevšad sálají tisíce malých plamenů a zní to jako burácení tryskového motoru,“ popsal své dojmy Kourounis v rozhovoru pro National Geographic. Ohromující oheň podle něj hoří naprosto čistě bez kouře. Unikající těžší metan ovšem potichu vytlačuje vzácný kyslík a neopatrným návštěvníkům nahoře občas hrozí nenadálé udušení.
Dlouhý boj o uhašení ohně
Bývalý turkmenský prezident Gurbanguly Berdymuhamedov usiloval o trvalé uzavření kráteru mnoho dlouhých let. Unikátní lokalitu dokonce využil k natočení propagačních záběrů v terénním autě a pro uspořádání automobilové rallye. Definitivní výnos o ukončení ohnivé senzace nakonec podepsal až jeho syn a současný prezident Serdar Berdymuhamedov. Oficiálním důvodem se stalo zhoršené zdraví místních obyvatel a obrovské plýtvání drahocenným zemním plynem s exportním potenciálem.
Inženýři vyvrtali v širokém okolí propasti nové těžební studny pro cílené odčerpávání surovin z podzemní kapsy. Zvolená odborná taktika zjevně přinesla kýžené ovoce a odborníci loni potvrdili více než trojnásobný pokles intenzity plamenů. Původní obří záře viditelná na kilometry daleko se smrskla na několik menších roztroušených ohnisek na dně jámy.
Moderní analýza britské společnosti Capterio letos odhalila dramatický úbytek uvolňovaného tepla o sedmdesát pět procent. Analytici této monitorovací firmy ovšem doplňují zajímavý detail o postupném pohasínání plamenů ještě před zahájením nových odčerpávacích vrtů. Jak to na místě aktuálně vypadá, zachycuje následující video.
Ochranný štít z plamenů
Záchrana cenného plynu a pozvolné uhašení zbytků ohně na dně kráteru nečekaně představuje obrovskou hrozbu pro celosvětové životní prostředí. Rozsáhlá propast hluboko v pustině neustále chrlí do atmosféry gigantické objemy plynů.
Podle nedávných měření organizace Carbon Mapper unikaly koncem loňského roku téměř dvě tuny plynu každou jedinou hodinu. Samotný žhnoucí oheň na dně jámy momentálně funguje jako nesmírně užitečný filtr. Nebezpečný a vysoce koncentrovaný metan se při hoření mění na oxid uhličitý s nesrovnatelně menšími dopady na globální oteplování planety. Surový unikající metan zadržuje teplo v atmosféře zhruba třicetkrát silněji než jeho spálená varianta.
Dokud turkmenské úřady nenajdou spolehlivý způsob dokonalého utěsnění celého hlubinného ložiska, udělá plamenné divadlo zemi nepoměrně lepší službu než obyčejná hluboká díra v písku syčící jedovaté výpary.
