Na jaře roku 1940 zmizelo beze stopy přes dvacet tisíc polských zajatců. Katyňský masakr představuje nejdnu z největších historických manipulací 20. století. Sovětská tajná policie tehdy zlikvidovala elitu sousedního národa a vinu následně svalovala na nacistické Německo. Pravda o osudu zmizelých mužů vyšla z oficiálních míst najevo až po dlouhých padesáti letech.
Noční operace u Smolenska
Duben 1940 přinesl do lesů nedaleko Smolenska čilý ruch. Nákladní vozy pod rouškou tmy přivážely příslušníky polské armády a další zajatce. Muži se svázanýma rukama putovali mezi stromy k vykopaným jámám. Výstřely maskoval hluk puštěných motorů. Zlikvidovat takové množství lidí vyžadovalo pečlivou logistickou přípravu.
Příslušníci tajné policie NKVD brzy zjistili limity běžných zbraní. Sovětské revolvery měly silný zpětný ráz a střelce rychle bolela ruka. Velitelé proto obstarali německé pistole značky Walther, které popravčím sériovou střelbu usnadňovaly. Každou jámu s těly vojáci do rána pečlivě zasypali zeminou a místo zamaskovali. Přeživší rodiny v Polsku neměly o osudu svých otců a bratrů tušení.
Zpečetěný osud polské elity
O všem se rozhodlo už na začátku března 1940 v moskevském Kremlu. Tehdejší šéf vnitra Lavrentij Berija předložil návrh na konečné řešení otázky zadržovaných Poláků. „Dokument z 5. března 1940 schválilo nejvyšší sovětské vedení,“ uvádějí historické materiály Ústavu pro studium totalitních režimů. Souhlasný podpis připojil Josif Stalin i další vysocí představitelé. Zadaný úkol směřoval k popravě šestadvaceti tisíc osob držených v táborech.
V zajateckých táborech skončili lékaři, univerzitní profesoři, právníci, policisté i duchovní. Sovětský svaz si po podzimním vpádu do Polska v roce 1939 potřeboval pojistit kontrolu nad územím. Odstranění vedoucích osobností veřejného života se jevilo jako nejefektivnější cesta k oslabení národa. Svou roli zde podle dobových svědectví sehrál i osobní pocit odplaty samotného Stalina za prohranou válku z roku 1920. Vymazání celé jedné generace mělo zabránit budoucímu odporu.
Odhalení hrobů a mlčení
Utajovaná skutečnost překvapivě vyplula na povrch na jaře 1943. Německá armáda narazila u Katyně na rozsáhlá pohřebiště. Ministr propagandy Joseph Goebbels rozpoznal příležitost k očernění bolševického režimu a pozval na místo mezinárodní komise. Nalezené dopisy u obětí a balistické stopy potvrdily dobu i způsob úmrtí. Průstřely lebek odpovídaly rukopisu sovětské policie.
Moskva tehdy ostře zareagovala a obvinila z vražd hitlerovské Německo. Zástupcům polské armády sovětský vůdce cynicky tvrdil, že důstojníci pravděpodobně utekli do Mandžuska. Západní mocnosti potřebovaly Rudou armádu k porážce Hitlera a z politických důvodů vzaly sovětskou verzi veřejně na milost. K tématu se stavěly zdrženlivě a snahy o nezávislé vyšetřování ignorovaly.
Konec zakázaného tématu
V poválečném bloku ovládaném komunistickou mocí se katyňská tragédie stala absolutně zakázaným tématem. Učebnice událost zcela vymazaly a režim razil výhradně schválenou verzi o nacistickém zločinu. Zákaz svobodné diskuse na toto téma platil i v Československu a účastníci původní vyšetřovací komise čelili tlaku. Spisovatel František Kožík podepsal spolupráci s bezpečností pod přímou pohrůžkou likvidace a z prožitého tlaku se trápil po zbytek života.
Obrat přinesla až slábnoucí moc Sovětského svazu. Michail Gorbačov nakonec po dlouhém váhání a narůstajícím nátlaku promluvil. Ruská tisková agentura TASS vydala v dubnu 1990 prohlášení potvrzující plnou odpovědnost sovětských orgánů. O dva roky později odevzdal prezident Boris Jelcin do Varšavy všechny důkazní spisy. Rodiny popravených se po více než padesáti letech konečně dočkaly oficiálního přiznání pravdy.
