12. března 1975 protnula ranní ticho na pražském Pankráci definitivní tečka za životem Olgy Hepnarové. Mladá žena s krátkým sestřihem představovala poslední ženskou odsouzenou, která v Československu vystoupila na popraviště. Její čin z léta 1973, kdy v pražských Holešovicích úmyslně zavraždila osm lidí, dodnes vyvolává spíše otázky o hranicích lidské příčetnosti než soucit.
Tragédie v Holešovicích
Olga Hepnarová usedla 10. července 1973 za volant vypůjčené nákladní Pragy RN a zamířila do pražských Holešovic. Na tehdejší třídě Obránců míru vyčkala, až se na chodníku nahromadí dostatečný hlouček lidí čekajících na tramvaj. S chladným klidem strhla řízení a těžký vůz nasměrovala přímo do davu, kde po jejím manévru zůstalo osm mrtvých a dvanáct raněných. Hepnarová pak u výslechu bez emocí vysvětlovala, že její čin byl pomstou společnosti, kterou vinila ze své domnělé izolace a útlaku.
Verdikt bez milosti
Soudní proces s mladou ženou, která se k hromadné vraždě hrdě hlásila, probíhal v atmosféře naprostého nepochopení její motivace. Psychiatři zkoumali její duševní stav a dospěli k závěru, že Olga Hepnarová netrpí žádnou duševní chorobou, která by ji zbavovala trestní odpovědnosti. Její obhajoba marně poukazovala na rysy schizofrenie, ale tribunál vynesl nekompromisní ortel smrti. Sama odsouzená přijala zprávu o svém konci bez jediného hnutí brvou, jako by se jí celá věc vlastně ani netýkala a rozsudek byl jen logickým vyústěním jejího plánu.
Odmítla žádat o milost a její matka tak učinila za ni, ovšem tehdejší mocní žádost zamítli. V cele smrti trávila Olga Hepnarová čas psaním a kouřením, přičemž si zachovávala masku naprostého nezájmu o okolní svět. Dozorci ji popisovali jako uzavřenou osobu, která komunikovala jen v nejnutnějších případech a s pohrdáním v hlase. Tento postoj si udržela téměř do samotného finále, kdy se její vnitřní svět začal pod tlakem reality hroutit.
Poslední pankrácké ráno
Ráno 12. března 1975 v pankrácké věznici začalo jako každý jiný den, jen v suterénu u cely smrti panoval neobvyklý ruch. Olga Hepnarová se v posledních minutách psychicky zhroutila, což ostře kontrastovalo s jejím dřívějším cynismem. Katovi pomocníci museli mladou ženu k šibenici víceméně dovléct, protože její nohy vypověděly službu a ona kladla pasivní odpor. Krátce po šesté hodině ranní se propadlo propadlo a tato kapitola tuzemské kriminální historie se definitivně uzavřela.
Odkaz osamělé vražedkyně
Případ Olgy Hepnarové zůstává v análech tuzemské kriminalistiky ojedinělým úkazem masové vraždy bez zjevného osobního prospěchu. Debaty o tom, zda šlo o projev ryzí nenávisti, nebo fatální selhání tehdejší psychiatrické péče, zaměstnávají odbornou veřejnost i po desítkách let. Šibenice na Pankráci osiřela pro ženské odsouzené navždy a o 15 let později zmizel trest smrti z československého právního řádu úplně.
Společnost se s motivem „otloukánka“, který se rozhodne vraždit, vyrovnávala dlouho a těžce. Hepnarová svým činem předběhla éru moderních útoků osamělých vlků, které dnes trápí západní metropole. Její dopisy, které odeslala redakcím před útokem, obsahovaly směsici nenávisti a volání o pomoc, kterou nikdo včas nevyslyšel. Právě tato komunikační rovina celého případu fascinuje kriminalisty víc než samotná technická provedení vraždy.
„Toto je můj rozsudek. Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, vás odsuzuji k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo,“ napsala před svým činem redakcím Mladého světa a Svobodného slova.
Dnes se na místo tragédie v Holešovicích díváme optikou moderní kriminologie, která v osudu Hepnarové hledá varování před přehlížením duševních krizí u mladých lidí.
