V březnu 1945 odstartovala masivní ofenziva sovětských a československých jednotek. Útok na strategický průmyslový uzel ve Slezsku se velice rychle zařadil mezi ty absolutně nejtvrdší vojenské operace na našem území. Černý dým z místních hutí a vytěžené uhlí držely chřadnoucí německou válečnou mašinerii při životě. Nacisté tak fanaticky a do poslední kapky krve bránili každou jednotlivou šachtu v regionu. Krvavé střety se táhly necelé dva měsíce a za sebou nechaly tisíce mrtvých vojáků i civilistů.
Bahno a první kilometry
První fáze ofenzívy odstartovala 10. března 1945 z polského území, kde vojáci 4. ukrajinského frontu narazili na neprostupný terén. Jarní obleva proměnila cesty v lepivou kaši, která zastavovala tanky i zásobovací vozy, takže rudoarmějci postupovali kupředu jen s vypětím všech sil. Generál Andrej Jeremenko musel čelit tuhému odporu armádní skupiny Střed, které velel polní maršál Ferdinand Schörner. Němci dobře věděli, že ztráta slezské pánve znamená konečnou ztrátu zdrojů pro jejich válečnou mašinérii.
Pevnosti v německých rukou
Ironií osudu se proti postupujícím jednotkám postavilo české pohraniční opevnění, které nacisté po okupaci obsadili a náležitě vylepšili. Betonové řopíky a těžké bunkry u Darkoviček nebo Opavy skýtaly obráncům výborné krytí. Českoslovenští tankisté se probíjeli skrze stavby, které před několika lety projektovali jejich vlastní krajané pro ochranu republiky před hitlerovským Německem.
Střety o Opavu trvaly několik dní a změnily historické jádro města v hromady trosek a ohořelých trámů. Sovětské dělostřelectvo tlačilo do německých pozic s takovou intenzitou, že se zem chvěla desítky kilometrů daleko od frontové linie. Pěšáci čistili sklep po sklepu a každá ulice vyžadovala precizní taktiku. Schörnerovy jednotky dostaly rozkaz držet pozice do posledního muže, což zvyšovalo počty padlých na obou stranách.
Průlom u Dolní Lhoty
Zlom v operaci nastal v druhé polovině dubna, kdy se podařilo najít slabé místo v německé linii u Dolní Lhoty a Čavisova. Úderná pěst 1. československé samostatné tankové brigády se vklínila do nepřátelské obrany a začala obcházet nejvíce opevněná místa. Tanky s bílým lvem na věži drtily improvizované zátarasy a otevíraly cestu k samotnému centru průmyslové aglomerace. Tato manévrovací válka v členitém terénu vyžadovala od velitelů značnou dávku improvizace a schopnost reagovat na neustále se měnící situaci.
Město bez výbuchů
Samotné dobytí Ostravy 30. dubna 1945 proběhlo překvapivě rychle, protože německé velení se obávalo úplného obklíčení. Ústupové cesty na jihovýchod se začaly uzavírat a Wehrmacht se raději stáhl směrem k Olomouci, aby zachránil zbytky svých prořídlých divizí. Díky rychlému postupu a nasazení tankových jednotek zůstala většina průmyslových závodů a strategických mostů v relativně dobrém stavu. Obyvatelé města vybíhali z krytů do ulic, kde se mísil pach střelného prachu s vůní jarních květů a naděje.
Symbolickým momentem se stal průjezd tanku číslo 051 (T-34/85) přes most přes řeku Ostravici, který se podařilo zachránit před demolicí díky aktivitě místních občanů. Soustružník Miloš Sýkora v kritické chvíli přestřihl dráty k německým trhavinám a otevřel tak sovětské technice volnou cestu na druhý břeh. Hlavní dopravní tepna mezi moravskou a slezskou částí města díky tomu neskončila v troskách na dně řeky.
Z Vítkovic a Mariánských Hor sice nadále zněla ojedinělá palba, dny nacistické nadvlády v průmyslovém srdci republiky se ovšem nezadržitelně chýlily ke konci. Celá operace se uzavřela 5. května, načež se válečná fronta posunula směrem na západ a uvolnila prostor pro tažení na Prahu.
Další články na téma válka.
