Přesně před 85 lety se na dno Atlantiku potopila obávaná německá bitevní loď Bismarck. Gigantické plavidlo mělo původně narušit spojenecké zásobování a jeho vůbec první válečný střet skončil obrovským úspěchem. Záhy se ale role obrátily a z lovce se stala hlavní kořist rozsáhlé námořní štvanice. O definitivní zkáze stroje a smrti dvou tisícovek mužů nakonec překvapivě rozhodlo jedno neuvážené rozhodnutí samotného velitele.
Zkáza britské chlouby
Kolos o výtlaku přesahujícím padesát tisíc tun opustil baltský přístav Gdyně 18. května 1941. Doprovázel ho těžký křižník Prinz Eugen. Hlavním cílem operace bylo zničení zásobovacích tras, kudy do bojující Británie proudily nezbytné suroviny z Ameriky a Kanady. Přísně utajovaná mise ovšem narazila na první překážku už po několika dnech. Obě plavidla zpozorovala norská odbojová síť a zanedlouho je vyfotografoval britský průzkumný letoun. Ztráta momentu překvapení vedla k nevyhnutelné konfrontaci.
V Dánském průlivu zkřížil německé flotile 24. května cestu bitevní křižník Hood v doprovodu zbrusu nové lodi Prince of Wales. Britský admirál Lancelot Holland doufal, že střelbou pod vysokým úhlem zasáhne slabší horní pancéřování německého obra. Došlo ovšem k naprosté katastrofě.
Osmatřiceticentimetrový granát z Bismarcku prorazil palubu Hoodu a explodoval přímo v muničním skladu. Ohromný výbuch zničil pýchu Královského námořnictva během pouhých tří minut. Z čtrnácti set členů posádky přežili jen tři. Na německé palubě propukla obrovská radost, muži dostávali příděly čokolády a Adolf Hitler vyznamenal velitele dělostřelců Adalberta Schneidera.
Ochromený obr uprostřed vln
Euforie z nečekaně rychlého vítězství opadla ještě týž den. Bismarck vyvázl z bitvy se třemi zásahy od lodi Prince of Wales, přičemž jeden z granátů prorazil příď pod čarou ponoru. Dovnitř se valila slaná voda a do oceánu naopak unikal cenný topný olej. Velitel flotily Günther Lütjens musel změnit plán a nařídil ústup k francouzskému pobřeží.
Zpráva o zničení Hoodu vyvolala v Londýně šok. Premiér Winston Churchill vydal nekompromisní rozkaz k potopení Bismarcku. Do pronásledování se postupně zapojilo pětapadesát spojeneckých lodí a řada průzkumných i bojových letadel.
Německé plavidlo mělo velkou šanci uniknout, obzvlášť po úspěšném setřesení pronásledovatelů v noci na 25. května. Günther Lütjens ovšem udělal fatální chybu. V domnění, že je jeho pozice stále známá, porušil rádiový klid a odvysílal dlouhou zprávu. Britští radisté díky tomu zjistili jeho přesný kurz. Ráno 26. května spatřila slábnoucí loď posádka průzkumného létajícího člunu Catalina. V podvečer pak zaútočila torpédová letadla Swordfish z letadlové lodi Ark Royal. Jedno z torpéd zasáhlo záď a trvale zablokovalo kormidlo. Loď se stala neovladatelnou, posádce nepomohlo ani nasazení podvodních autogenů a mohutný trup se začal bezmocně točit v obrovských kruzích.
Peklo na palubě a nevyhnutelný konec
Poslední dějství dramatu se odehrálo ráno 27. května. K ochromenému plavidlu se přiblížily britské bitevní lodě Rodney a King George V. Během půldruhé hodiny trvající palby zasypalo cíl více než sedm set granátů. Přímý zásah velitelského můstku zabil admirála Lütjense, oslavovaného dělostřelce Schneidera i většinu štábu. Obranná palba ztratila jakékoli vedení a z paluby se staly ocelová jatka.
„Všude oheň, hromady mrtvol,“ popsal hrůznou scénu důstojník Burkard von Müllenheim Rechberg pro německou stanici Der Norddeutsche Rundfunk. Ačkoli německá děla již zcela utichla, obrácený trup se stále držel na hladině. Ránu z milosti nakonec obstarala torpéda z křižníku Dorsetshire.
Část přeživších později vypověděla, že konec urychlila samotná posádka otevřením spodních ventilů. Těsně před jedenáctou hodinou Bismarck definitivně zmizel pod hladinou Atlantiku. Britská záchranná akce vytáhla z vody zhruba stovku mužů, ale kvůli podezření na výskyt německých ponorek musely lodě oblast rychle opustit. V ledových vlnách zůstaly stovky zoufalých námořníků, jejichž volání o pomoc pronásledovalo britské zachránce do konce života.
