Bez nich si Vánoce dokáže představit málokdo. Legendární Pelíšky Jana Hřebejka měly premiéru v roce 1999, ale hlášky i scény z něj zná zpaměti i dnešní generace. Víte ale, co se při natáčení dělo za kamerou a co všechno se do filmu dostalo náhodou?
Nadčasová komedie z dob, které nebyly veselé
Děj filmu Pelíšky je zasazen do období mezi podzimem 1967 a létem 1968, s krátkým epilogem zasahujícím do začátku sedmdesátých let. V kulisách pražské Hanspaulky sledujeme osudy tří generací – stárnoucích rodičů, rebelující mládeže i malých dětí. Právě tahle mozaika postav a nálad zlomové doby dala vzniknout komediálnímu příběhu s dramatickým podtextem.
Režisér Jan Hřebejk se inspiroval prózou Petra Šabacha a vytvořil film, který se pravidelně vrací na obrazovky o Vánocích, podobně jako Popelka nebo Mrazík. Snímek vidělo v kinech přes milion diváků. Jen v Česku vydělal více než 62 milionů korun. Natáčet se začalo 22. července 1998 ve studiu na Barrandově, následně i v modřanské sokolovně.
Plameny, hole i dvoje spoďáry: Co se dělo při natáčení
Scéna, kde Miroslav Donutil coby major Šebek zapálí panáka a vyfoukne plamen, patří k těm nejikoničtějším. Jak ale trik vznikl? „Když se pozorně podíváte na tu scénu, tak v jednom okamžiku za mou hlavou na snímku zahlédnete ruku rekvizitáře. Klečel za mnou se sprejem na vlasy a se zapalovačem,“ řekl Donutil v rozhovoru pro iDNES.cz.
„Dlouho jsme nemohli přijít na to, jak to udělat efektně a bezpečně. Nakonec to vyšlo geniálně, protože Honza Malíř s kamerou stál tak, aby to vypadalo, že to jde přímo z úst. Povedlo se. A i ten finální výraz Simony svědčí o mnohém,“ dodal herec. Zároveň ale varoval, že to rozhodně není návod k domácím pokusům: „Znám chlapy, kteří si ožralí v hospodě poručili vodku a popálili se. Jedna věc je filmový trik a druhá nebezpečná realita.“
Nešlo přitom o jediný moment, kdy se herci pustili do improvizace. Slavná scéna s holí, kdy Jiří Kodet přetáhne Jaroslava Duška po hlavě, nebyla vůbec ve scénáři. Inspiraci k tomu přinesl Miroslav Donutil ze zájezdu divadla Husa na provázku do Estonska, kde místního staříka oslovili „soudruhu“. A dostali holí.
A improvizoval i Jaroslav Dušek při intimnější scéně s Evou Holubovou. Herečka později přiznala, že nevěděla, jak moc se scéna v ložnici rozvine: „Dušek jednoduše prohlásil, že kam až ho pustím. Ten den jsem si vzala dvoje spoďáry a od Simonky ještě stahovačky. Nevim, jak jsem je na sebe natáhla, protože je pak museli rozstřihnout.“
Malinovskij, Uzlinka a chyba s Favoritem
Ve filmu najdeme i spoustu nenápadných, ale zajímavých detailů. Když Donutil vypije zapálenou vodku, pronese „Maršál Malinovskij“. Jde o skutečnou historickou postavu. Rodion Malinovskij byl sovětský maršál, který osvobozoval Brno. Podobné narážky ukazují, jak důkladně se pracovalo s dobovými reáliemi.
Jiným příkladem je přezdívka Uzlinka, kterou Šebek říká své dceři. Ta pochází ze soukromého života. Herečka Petra Špalková byla tehdy přezdívaná Uzlinka přáteli, když tvořila pár s Radkem Holubem.
Objevily se ale i drobné chyby. V jedné scéně stojí na ulici bílá Škoda 120, která se začala vyrábět až v roce 1976. A kousek před větou „Víš co, Sašo, jdi do pr*ele“ projede Škoda Favorit, která vznikla až o 20 let později, než se děj filmu odehrává.
Zvláštní osud potkal i scénář. Hned druhý den natáčení se ztratil. Měl přitom osm verzí a obsahoval i detailní režijní poznámky. Štáb ho nakonec našel mezi rekvizitami.
A zapomenout nelze ani na slavné nerozbitné skleničky. Podle filmu pochází z Polska, ve skutečnosti ale šlo o produkt z NDR. Vyrobili je ve městě Weißwasser a dnes je najdete v místním muzeu.
Na závěr připomeňme legendární větu Jiřího Kodeta: „Proletáři všech zemí, vyližte si pr*el!“ Ani ta nebyla ve scénáři. Navrhl ji Jiří Krejčík, který ji skutečně zvolal v roce 1968 do vrat ruských kasáren. A původně ji vymyslel herec Josef Hlinomaz.
Legendární Pelíšky můžete zhlédnout na ČT1 ve středu 24. prosince od 22:05.
