Pražská petřínská lanovka patří k nejvyhledávanějším atrakcím našeho hlavního města, málokdo však zná dramatické okamžiky z její minulosti. Historie této oblíbené dráhy v sobě skrývá propadlé koleje, zaplavené sklepy a jedno fatální rozhodnutí přírody. Z původního technického zázraku z konce devatenáctého století se stal na dlouhých dvacet let zcela opuštěný vrak.
Zrození pod vlivem pařížské inspirace
Myšlenka na propojení Malé Strany s vrcholem kopce vznikla na jaře roku 1889. Zástupci Klubu českých turistů tehdy navštívili Paříž a nadchla je tamní rostoucí Eiffelova věž. Rozhodli se postavit podobnou dominantu i doma a nová atrakce potřebovala pohodlný přístup pro davy nedělních návštěvníků. Volba padla na dráhu fungující na principu takzvané vodní převahy, přičemž práce začaly o dva roky později a trvaly pouhých 175 dní.
Do horního vozu obsluha před jízdou napustila více než tři a půl tisíce litrů vody. Naložený vagon svou váhou plynule vytáhl nahoru spodní soupravu a po dojezdu do dolní stanice se nádrže vyprázdnily, aby koloběh mohl začít nanovo. Systém narážel na nečekané technické překážky, protože během horkých měsíců chyběla ve studních voda a provoz stál, v zimě naopak kapalina zamrzala. Vše vyvrcholilo v roce 1921 velkou havárií, kdy voda při vypouštění pronikla do sklepů domů na nedalekém Újezdě a vodárna po stížnostech majitelů vypověděla dodávky.
Elektrický pohon a zlatá éra
Dráha zůstala celou dekádu mimo provoz a k velkolepému obnovení dopravy došlo v červnu roku 1932. Tratí už nehýbala voda, ale spolehlivý elektromotor z pražské továrny ČKD. Dělníci trať prodloužili na samotné temeno kopce a architekt František Šrámek navrhl novou horní stanici se stupňovitou střechou. Cestující se vozili v tmavozelených vagonech od smíchovské firmy Ringhoffer, které zvládaly přepravit přes tisíc lidí za hodinu.
Dráha fungovala bez potíží třicet let, pod povrchem se ovšem začaly dít nebezpečné věci. Varovné signály přišly na začátku 60. let, kdy technici dopravního podniku upozorňovali na mírné posuny kolejí směrem dolů. Úřady tehdy drahou rekonstrukci sebevědomě odmítly. Zajímal je hlavně bezproblémový běh dráhy během hromadných spartakiád.
Den plný hrůzy a zastavení provozu
Příroda převzala iniciativu na jaře roku 1965 po silných deštích. 7. června přesně ve třináct hodin se jeden ze sjíždějících vozů prudce rozkymácel. „Něco se děje, u lanovky se rozestupují koleje,“ hlásil vzápětí vrchní strojník Miroslav Fürs. Podmáčený kopec se dal do pohybu a posunul ocelovou konstrukci o dvacet centimetrů.
Záchranná brzda zafungovala a nikomu z cestujících se naštěstí nic nestalo. Provoz musel ze dne na den skončit, protože jílovité podloží se sunulo dál a během dvou let zničilo velkou část kolejiště. Zkázu dokonali po srpnu 1968 sovětští okupační vojáci. Usídlili se v budově horní stanice a naděje na brzkou záchranu dráhy padly.
Návrat na koleje a plány do budoucna
Rozsáhlé sesuvy půdy si vyžádaly dlouhé roky složitého zpevňování svahu. Skupiny dobrovolníků tajně udržovaly odstavené stroje v provozuschopném stavu. Ke znovuotvření památky došlo v polovině června roku 1985, kdy staré zelené vozy nahradily novější kabiny namontované na původních historických podvozcích. Cestující si zvykli na bezpečný provoz přerušovaný jen pravidelnými výlukami.
Současná podoba lanovky se opět chýlí ke svému konci. Vagony z 80. let přesluhují a oprava podvozků pocházejících z 30. let nedává technický smysl. Město Praha se rozhodlo pro kompletní obnovu trasy i samotných vozů. Cestující se brzy svezou v moderních prosklených kabinách podle návrhu designérky Anny Marešové a cesta na vrchol získá zcela nový vizuální rozměr.
