V polovině osmdesátých let začal Jaroslav Malý obcházet bytové domy a pečlivě studovat jmenovky na zvoncích. Osobní křivdu za předchozí uvěznění se rozhodl vyřešit po svém a oběti k odplatě si vybíral zcela namátkou. K cizím dveřím ho totiž přilákal jakýkoliv vysokoškolský titul na zvonku. Před soudem si později klidně vyslechl trest smrti, k rukám kata se už ale nikdy nedostal.
Místo soudkyně si vybral náhodné cíle
Jaroslav Malý měl potíže se zákonem už od mládí. Během učňovských let postřelil svého mistra vzduchovkou a před soudem končil i za urážky příslušníků tehdejší Veřejné bezpečnosti. Zlom přišel ve chvíli, kdy od soudu odešel s trestem na třicet měsíců za mřížemi. Rozsudek vnímal jako obrovskou křivdu a celou dobu ve vězení spřádal plány na odplatu.
„Plánoval jsem, jak do jejího bytu vlítnu a vystřílím celou její rodinu, samozřejmě i s ní,“ zněla jeho výpověď o vyšetřující soudkyni. Od tohoto záměru nakonec upustil z prostého důvodu. Někdo mu totiž namluvil, že žena mezitím zemřela. Po propuštění se spojil se svými známými z vězení Jaroslavem Gregarem a Pavlem Mayem. Společně vykradli cizí dům a odnesli si z něj zbraně. Malý si vybral revolver, na který nasadil podomácku vyrobený tlumič. Místo konkrétních lidí se rozhodl trestat společnost jako celek.
Vybírání obětí podle domovních zvonků
Na svou první výpravu vyrazil v říjnu roku 1986. Z Litoměřic odjel do Prahy a dlouhé hodiny bezcílně chodil ulicemi. Zastavil se až před úzkým domem v Bělehradské ulici, kde ho zaujalo rozložení bytů. Na zvoncích hledal jména s vysokoškolskými tituly. Věřil totiž, že v takových domácnostech bydlí zástupci tehdejšího režimu.
Nakonec zazvonil u jednoho z bytů. Dveře otevřela starší žena a Malý na ni z bezprostřední blízkosti okamžitě vystřelil. Poté vešel dovnitř a v jednom z pokojů našel jejího jednasedmdesátiletého, vážně nemocného manžela. Zastřelil ho přímo v posteli. Obětem následně přelepil ústa páskou na koberce a pro jistotu přidal další výstřely. Celý byt prohledal, vzal si několik cenností a nepozorovaně odjel.
Výstřely a plačící dítě ve vedlejším pokoji
O týden později naplánoval další akci, tentokrát v Ústí nad Labem. Společnost mu dělali i jeho dva kumpáni. V bytovém domě vybrali jméno podle telefonního seznamu a zazvonili. Dveře neotevřel majitel, ale jeho čtyřiadvacetiletá dcera, která přijela k rodičům na návštěvu. Útočník znovu stiskl spoušť a mladá žena padla do bezvědomí.
Trojice mužů začala okamžitě prohledávat skříně. Malý si dokonce v kuchyni našel v lednici pudink a v klidu ho snědl. Zraněná žena se po chvíli probrala a začala prosit o život. Zmiňovala, že má ve vedlejším pokoji jen několikaměsíční dítě. Pachatel na její slova vůbec nedbal. Pouze pronesl větu o tom, že mrtví nemluví, a dorazil ji dvěma ranami. Z bytu plného šperků a hotovosti pak muži odešli, přičemž plačícího kojence nechali zamčeného uvnitř. Do zámku navíc vsunuli sirku, aby zkomplikovali záchranářům přístup.
Konec v cele a únik před popravou
Kriminalisté brzy všechny tři pachatele vypátrali a postavili je před soud. Hlavní aktér se ke všem činům ochotně přiznával. Znalci ho popsali jako člověka zcela neschopného soucitu, který má velmi malý smysl pro realitu. U soudu se choval povýšeně a bál se jediné věci. Měl strach, aby vyšetřovatelé započítali i vraždu starého a nemocného muže.
Soudní tribunál nakonec vynesl trest smrti. Vrah tento ortel přijal s klidem, protože ho sám považoval za určité vykoupení. Své pověsti ale nezůstal nic dlužen ani za mřížemi. V cele si všiml spoluvězně, který se pokusil oběsit. Místo pomoci ho naopak prudce stáhl za nohy a pomohl mu se udusit. K samotné popravě Jaroslava Malého nakonec nedošlo. Trest smrti byl zrušen a soudy mu trest změnily na doživotí. Dva roky poté se kvůli silným revmatickým bolestem ve své cele sám oběsil.
