Hluboko pod vrchem Bídnice u Litoměřic se rozkládá jeden z největších podzemních labyrintů u nás. Obří nacistická továrna Richard tam měla na sklonku války chránit strategickou zbrojní výrobu před spojeneckými nálety. Dodnes kolem místa krouží hledači ztracených archivů gestapa, jenže odhalit pravdu o ukrytých bednách je v současnosti téměř nemožné. Zbytek původního komplexu totiž za masivními vraty střeží přísná bezpečnostní opatření státního úložiště radioaktivního odpadu.
Závod v nitru hory
Když spojenci na podzim roku 1943 zintenzivnili bombardování průmyslových cílů, nacistické velení nařídilo přesun strategické výroby pod zem. Ideální úkryt tehdy poskytly rozlehlé vápencové doly u Litoměřic. V dubnu 1944 sem zamířily první transporty vězňů z terezínské Malé pevnosti a začalo budování gigantických prostor. Postupně tu vyrostly obří výrobní haly dosahující výšky šesti metrů, ve kterých fungovala vlastní železnice, vodovod i telefonní ústředna s přímým spojením do Berlína.
Komplexem prošlo na osmnáct tisíc nuceně nasazených z celé Evropy, kteří pracovali dvanáct hodin denně ve vlhku a naprosté tmě. Na tisíce z nich čekala v otřesných podmínkách nevyhnutelná smrt. „Litoměřický tábor byl soustavně přeplňován nad původní kapacitu čtyři a půl tisíce vězňů,“ uvedla historička Miroslava Langhamerová pro portál iDNES. Mrtvých neustále přibývalo, nacisté proto na jaře 1945 postavili v sousední cihelně utajené krematorium, kde za jediný měsíc zpopelnili přes čtyři sta obětí.
Narychlo zrušená exploze
Na přelomu října a listopadu 1944 se v patnácti halách rozběhla strojní výroba součástek pro tankové motory značky Auto Union. Dělníci vyrobili také velké množství komponentů pro tehdejší navigační systémy obávaných létajících střel. Provoz továrny trval pouze půl roku a poslední směna do práce nastoupila pátého května 1945. Blížící se Rudá armáda donutila vojáky SS tábor velmi rychle rozpustit a zahájit překotnou evakuaci.
Speciální komando rozmístilo v chodbách obrovské množství výbušnin, destrukci ale zabránil jeden z inženýrů, který vojákům včas prozradil místa k přerušení odpalovacích kabelů. Krátce před osvobozením prý navíc do podzemí přijela nákladní auta s utajenými bednami rovnou z Terezína. Údajné archivy gestapa stále hledají nezávislí badatelé v čele s Romanem Gazsim. „Někdejší udavači mohou mít potomky, zjištění o jejich činech může být bolestivé dodnes,“ popsal badatel svou hlavní motivaci pro deník Právo.
Dvě noci v bludišti bez světla
Po válce skončily moderní výrobní linky jako reparace v Sovětském svazu. V dole ještě několik let pokračovala těžba vápence, než provozovatelé lom kvůli vysokým nákladům v roce 1963 definitivně zakonzervovali. Opuštěné a nezabezpečené štoly pak po celá desetiletí lákaly místní děti i odvážné dobrodruhy. Konstrukce poškozené všudypřítomnou vlhkostí se přitom neustále drolily a bortily.
Do obrovského rizika se o prázdninách v roce 1978 pustili dva šestnáctiletí studenti. Do nitra kopce vyrazili jen v lehkém oblečení a s několika novinovými papíry místo záchranných loučí. Světlo jim brzy zhaslo a oni v naprosté tmě zcela ztratili orientaci. Zůstali v labyrintu uvězněni dva dlouhé dny, dokud je nenašla pátrací četa vybavená původními německými plány.
Zabezpečené úložiště pod zámkem
Část původního dolu dostala na začátku 60. let zcela nový státní účel. Podzemní prostory dodnes slouží jako bezpečné úložiště institucionálního radioaktivního odpadu. Do pevných vrstev hluboko pod zemí směřují vyřazené zdravotnické zářiče, staré požární hlásiče nebo kontaminované plasty a suť.
Zbytek komplexu po ukončení těžby dál nerušeně podléhal zkáze. V létě roku 2018 došla správcům Památníku Terezín trpělivost a hlavní vstup do chátrajících štol zcela uzavřeli masivními vraty. Historici i nadšenci musí od té doby ke svým výzkumům využívat drahé vrty z povrchu kopce. Zda hluboké zasypané úseky ještě někdy vydají listiny nebo jiné cennosti z konce války, tak zůstává otevřenou otázkou.
