Koncem dubna 1940 podepsal Heinrich Himmler na první pohled běžný administrativní dokument. Tento jediný úřední krok však tehdy odstartoval přestavbu opuštěných dělostřeleckých kasáren v nový tábor Osvětim. Nacisté totiž potřebovali rychle uvolnit přeplněné věznice v okupovaném Polsku a bažinatý terén u Visly jim nabídl přesně to, co hledali. Za vznikem obrovského komplexu Auschwitz I tak na samém začátku stál naprosto pragmatický rozkaz od stolu.
Úřední podpis z Berlína
Heinrich Himmler vydal formální rozkaz k založení koncentračního tábora v blízkosti polského města Osvětim 27. dubna 1940. Administrativní úkon sledoval logistické cíle, protože stávající vězeňská kapacita v generálním guvernéreátu přestala dostačovat náporu zatýkaných polských odbojářů a inteligence. Richard Glücks, inspektor koncentračních táborů, vybral pro tento účel areál bývalých kasáren polské armády, které nabízely hotovou infrastrukturu a žádoucí izolaci od okolního světa.
Kasárna v bažinách
Lokalita v bažinatém terénu na soutoku řek Visly a Soly poskytovala vhodné podmínky pro vybudování přísně střežené věznice. Rudolf Höss, který zastával funkci prvního velitele, dorazil na místo s úkolem přeměnit dvacet zděných budov ve funkční lágrový komplex. Prázdné objekty dříve sloužily polskému dělostřeleckému pluku a jejich stav vyžadoval okamžité stavební úpravy, na nichž makali místní obyvatelé i první trestanci z řad kriminálních vězňů dovezených ze Sachsenhausenu.
Okolí lemovaly sklady a zemědělské usedlosti, které jednotky SS vyvlastnily a začlenily do takzvané zájmové oblasti tábora. Místní obyvatelstvo muselo opustit své domovy, aby vznikl prostor pro hospodářské zázemí a ubytovny pro dozorce. Celý prostor o rozloze 40 kilometrů čtverečních se stal uzavřenou zónou pod výhradní správou berlínského úřadu, kde platila vlastní pravidla odtržená od civilního práva.
První polský transport
V polovině června 1940 zastavil před branami tábora transport z věznice v Tarnowě, ze kterého vystoupilo 728 polských politických vězňů. Skupinu tvořili převážně mladí muži, studenti a vojáci. Právě oni dostali své první nášivky s pořadovými čísly začínajícími třicet jedničkou. Tímto dnem začal ostrý provoz celého zařízení. Nacisté areál zpočátku využívali jako běžné internační místo pro odpůrce režimu a lidi na nucených pracích, rychle zde ale začali realizovat svůj plán na likvidaci nepohodlné polské elity.
Průmysl a smrt
Německý chemický koncern IG Farben projevil o lokalitu zájem kvůli dostupnosti vody, uhlí a levné pracovní síly pro svou plánovanou továrnu na syntetický kaučuk v blízkých Monowicích. Tato ekonomická spolupráce mezi státem a soukromým sektorem urychlila rozšiřování tábora o další sekce. Původní cihlové bloky Auschwitz I postupně doplnila rozsáhlá dřevěná městečka v sousední Březince, kde systém dosáhl své nejvyšší kapacity a technické dotaženosti.
Technokrati v uniformách SS řešili provozní otázky s děsivou přesností, kdy každý aspekt života vězně podléhal tabulkám a normám. Strava, pracovní výkon i doba spánku tvořily součást kalkulace, která měla zaručit maximální výtěžnost při minimálních nákladech na provoz. Inženýři navrhovali krematoria a plynové komory jako standardní součásti průmyslového areálu, kdy se na smrt pohlíželo jako na vedlejší produkt efektivní správy okupovaného území.
