Žák Jan Kubuš se školního výletu nemohl dočkat a celou noc radostí probděl. Spolu s dalšími deváťáky z Oščadnice vyrazil 6. června 1974 brzy ráno poznávat krásy okolí Staré Ľubovně. Do cíle cesty ale autobus s dětmi nikdy nedorazil. Na mokré silnici u Podolínce narazil do uvolněné bočnice protijedoucího nákladního vozu a toužebně očekávaný výlet se rázem změnil v obrovskou tragédii.
Brigáda na pile a probdělá noc
Školní výlet představoval pro děti z Oščadnice naprosto výjimečnou událost. Většina z nich předtím cestovala maximálně do Čadce nebo Žiliny. „Naše děti, osmáci a deváťáci, chodily na brigádu na pilu, aby si na výlet vydělaly,“ svěřila se učitelka Emílie Fulierová v dokumentu České televize Osudové okamžiky. Žáci pracovali každé odpoledne celé dva týdny. Vedení pily jim za projevenou snahu poskytlo autobus zcela zdarma.
K nejnadšenějším cestovatelům patřil pracovitý Jan Kubuš. Doma pravidelně pomáhal s hospodářstvím a na cestu k Vysokým Tatrám se nesmírně těšil. Odjezd byl naplánovaný na čtvrtou hodinu ranní. Večer poprosil matku Veroniku Kubušovou o včasné probuzení. Starší bratři ho v noci museli okřikovat, protože samým vzrušením nedokázal usnout a neustále mluvil. „Volám: Janko, vstávej. A on: Mami, já nespím,“ zavzpomínala Kubušová. Syn ji tehdy ujistil, že zameškaný spánek dožene cestou.
Kartářská sedačka a uvolněná bočnice
Autobus opustil Oščadnici ve velmi dobré náladě, vozidlem se celou dobu rozléhal hovor a smích. Skupinka čtyř chlapců zabrala oblíbená místa naproti sobě. „My jsme byli takový čtyřlístek, kteří jsme v tom autobusu seděli ve čtyřce. I to jsme se dohadovali, kde bude kdo sedět,“ popsal pamětník Rudolf Marčan. Místo v uličce mu nakonec zachránilo život. Chlapci se dohodli, že na zpáteční cestě si sedadla prohodí.
Kolem půl jedné odpoledne začal autobus šplhat do kopce u vesnic Nižní a Vyšné Ružbachy. Začalo drobně pršet. Z protisměru se blížil nákladní vůz Tatra 138. Učitelka Magda Vavrincová najednou uslyšela zoufalý výkřik řidiče autobusu. Křičel na protijedoucího šoféra, co blázní. Řidič tatrovky Juraj B. ale v tu chvíli už svůj vůz neovládal. Těžké auto dostalo na mokré silnici smyk a přívěs se prudce rozkýval. Uvolněná bočnice pak neúprosně rozřízla levý bok autobusu od prvního sedadla za řidičem až úplně dozadu.
Záchrana přišla pro mnohé pozdě
Děti na levé straně u oken ztratily veškerou naději na přežití. Bočnice prořízla plechy přesně v úrovni jejich hlav a trupů. „Všichni, co seděli na straně u řidiče, kde jsem chtěl sedět i já, byli mrtví,“ dodal zachráněný Marcel Kubala. Zkáza uvnitř vozu pedagogy naprosto ochromila. Učitelka Marta Barešová chtěla okamžitě popadnout lékárničku a ošetřovat zraněné. Když ale vyšla ven a uviděla mrtvá těla, pochopila absolutní marnost situace.
Zraněný spolužák volal učitelku Vavrincovou na pomoc k Janu Kubušovi. „Jenže když jsem přišla k autobusu, viděla jsem, že jeho hlava už není na tom místě, kde by měla být,“ povzdechla si pedagožka. Jediným přeživším na levé straně zůstal samotný šofér autobusu, protože masivní železo začalo plechy řezat až těsně za jeho sedadlem.
Na místo havárie velmi rychle dorazili příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti ze Staré Ľubovně. Pohled na zničený autobus plný dětí je natolik zasáhl, že někteří z nich omdlévali. Zle se dělalo také cestujícím z linkového autobusu na pravidelné trase z Kežmarku do Staré Ľubovně. Těžce zraněné žáky okamžitě rozvážely sanitky do nemocnic v Podolínci, Popradu, Kežmarku a Košicích. Třicet doktorů a zdravotních sester pod vedením lékaře Bryje usilovně bojovalo o životy přeživších na třech operačních sálech. Sedm školáků zemřelo ihned po nárazu, jeden při převozu a další podlehl vážným zraněním v nemocnici.
Uzavření případu plného viny
Oščadnica se ponořila do hlubokého smutku. Hromadný pohřeb devíti obětí se konal 9. června za hustého deště. Rozloučit se s nimi přišlo téměř deset tisíc lidí. Obyvatelé se chodili modlit k rakvím a snažili se pozůstalým rodinám dodat potřebnou sílu.
Soud nakonec potrestal pouze řidiče tatrovky. Juraj B. dostal devět let nepodmíněně. Svou vinu vytrvale odmítal a tvrdil, že s autem ve velmi špatném technickém stavu jet vůbec nechtěl. Podle svědků ostatní řidiči v podniku ten den jízdu s tímto konkrétním vozem rázně odřekli. Juraj B. obviňoval dispečera, který ho donutil vyjet. Otec čtyř dětí nakonec tíhu odpovědnosti za zmařené životy ve vězení neunesl a spáchal sebevraždu.
