Pražským hradem se nese smích i děs. V dobách krále Václava IV. nebyla o zábavu nouze, ale jeden muž zastiňoval všechny ostatní. Kouzelník Žito. Muž, který dokázal měnit podobu, polykat soupeře a jezdit ve voze taženém černými kohouty. Kde však končí pověst a začíná historická realita? Možná byl Žito skutečnějším, než si dnes připouštíme.
Ďáblův jezdec na černých kohoutech
Byla to doba, kdy se královský dvůr bavil bizarními kousky. Král Václav IV., syn slavného Karla IV., neměl povahu svého otce. Místo budování říše se raději oddával lovu, vínu a společnosti kejklířů.
Právě zde, v prostředí plném intrik a bujarých večírků, zářila hvězda kouzelníka Žita. Pověsti mu přisuzují kousky, nad kterými zůstává rozum stát. Jeho nejpamátnějším číslem byl příjezd na královské nádvoří. Zatímco ostatní dvořané přijížděli na koních, Žito se zjevil na voze taženém spřežením černých kohoutů.
Tento obraz se vryl do paměti Pražanů jako symbol něčeho nadpřirozeného. Traduje se, že Žito dokázal měnit svou podobu lusknutím prstu. Jednou byl žebrákem v hadrech, o vteřinu později stál před králem v hedvábí jako největší švihák. Jeho moc však nebyla jen pro smích. Byla v ní cítit temnota a hrozba. Lidé se ho báli stejně, jako ho obdivovali. Král Václav IV. však svého favorita miloval. V jeho přítomnosti zapomínal na starosti s vládnutím, které ho tolik tížily.
Krutý žert s německými mistry
Největší slávu si Žito vydobyl během svatby krále Václava s Žofií Bavorskou v roce 1389. Na dvůr tehdy dorazila skupina německých kejklířů, kteří si byli jistí svým uměním a českým bavičem pohrdali. To se jim stalo osudným. Když se dva zvědaví němečtí kouzelníci vyklonili z okna, aby sledovali dění na nádvoří, Žito jim přičaroval obrovské jelení parohy. Uvěznil je v okenním rámu k pobavení celého nádvoří. Tím však jeho triumf neskončil.
Vrcholem představení byl souboj přímo před zraky panovníka. Žito, vyprovokován arogancí cizích mistrů, předvedl kousek, který vstoupil do dějin. Podle legendy si roztáhl ústa do nelidských rozměrů a jednoho z německých kejklířů prostě spolkl. „Otevřel obrovská ústa jako pec a jal se tam Němečka cpáti a soukati, třebaže nožkama mrskal, až ho tam vecpal a sesoukal až na škorně,“ popisuje tuto scénu Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Žito následně soupeře vyplivl do kádě s vodou, čímž ho definitivně zesměšnil. Král se bavil. Němci s hanbou odjeli.
Pekařova noha a slaměná prasata
Žito však nebyl jen dvorním bavičem. Jeho humor byl často škodolibý a cílil na lidskou chamtivost. Známý je příběh s pekařem Michalem, který chtěl levně nakoupit vykrmená prasata.
Žito mu prodal třicet vepřů s varováním, že nesmějí do vody. Lakomý pekař nedbal. Jakmile hnal stádo přes brod, prasata se rozpustila a změnila zpět ve víchy slámy. Když si pak rozzuřený pekař přišel stěžovat a ve vzteku zatahal spícího kouzelníka za nohu, ta mu zůstala v ruce. Žito se vzbudil a hnal vyděšeného pekaře před soud za ublížení na zdraví. Pekař musel platit.
Historici se dnes přou, kdo byl skutečným předobrazem této postavy. Jméno Žito se v dobových záznamech přímo nevyskytuje. Kronikář Jan Dubravius, který příběh zaznamenal v roce 1552, mohl vycházet z lidových vyprávění o šaškovi, který bavil dvůr Václava IV.
Historik Rudolf Urbánek se domníval, že mohlo jít o univerzitního šaška, který parodoval církev a prodej odpustků. To by vysvětlovalo, proč se legenda o Žitovi později spojila s faustovským motivem a upsáním duše ďáblu. Ať už byl Žito kýmkoliv, stal se dokonalým zosobněním neklidné doby konce 14. století. Doby, kdy se smích mísil se strachem a realita s magií.
O černých kohoutech, kteří opravdu existují, si můžete přečíst tady.
