V roce 1873 se v chudém domku v Kroměříži narodil 17. září jeden z našich nejobdivovanějších výtvarníků, Maxmilian Theodor Jan Švabinský. Místo zrodu nemanželského syna Marie Švabinské dnes turistům připomíná pamětní deska. Spolu s Janem Preislerem, Milošem Jiránkem a Antonínem Slavíčkem je Švabinský zakladatelem našeho moderního umění.
Zrození ve stigmatu
Z výše uvedeného je již patrné, že jeho příchod na svět nebyl zrovna požehnáním. V provinční Kroměříži znamenalo cizoložství koncem 19. století společenské stigma pro celou rodinu. Maxovým otcem byl navíc jen student Jan Novotný ze selské rodiny z blízkých Klenovic. U Švabinských bydlel v podnájmu.
Když jiný stav šestnáctileté dcery jeho domácích vyšel najevo, Jan dům kvapně opustil. Z otcovství se pak měl vyvázat částkou 500 zlatých. Mladou matku ale čekala dekáda silné společenské izolace, protože region byl v tomto ohledu velmi konzervativní.
Jemná a citlivá výchova
Max rostl v převážně ženském prostředí matky, pratety Marie, pratety Anny a babičky Pavlíny. To v něm probudilo citlivost a dovednost vnímat krásy přírody, což se pro jeho uměleckou tvorbu stalo stěžejním. Tento talent se projevoval už od dětství. Už v deseti letech vystavoval obrázky zvané místními „výtvory zázračného dítěte“ ve výkladu místní lékárny.
Dokonce se prodávaly a chlapec tak rodině finančně vypomáhal. Rád chytal v zámeckých zahradách motýly, což ho inspirovalo pro pozdější díla a současně popuzovalo místní zahradníky.
Od školy k úspěchu
Jak sděluje i Litomyšlský architektonický manuál, opustil v roce 1891 kvintu německé reálky a vstoupil na pražskou AVU. Pod vedením Maxmiliána Pirnera tu studoval až do roku 1896. Krátce předtím (1891) se stal členem prestižního Spolku výtvarných umělců Mánes. Pobýval v Paříži, kde si rozšířil obzory, na přelomu století získává první cenu České akademie věd a umění.
Manželská inspirace a skandál
V roce 1900 pojal Elu Vejrychovou, která inspirovala jeho nejslavnější díla jako „Kulatý portrét“ z roku 1897. Ještě slavnější je obraz „Chudý kraj“ z roku 1900, alegorie Českomoravské vysočiny s krásnou krajinou, ale chudými lidmi. Zlom přišel po 19 letech manželství. V roce 1919 Elu opustil a začal si s Annou Vejrychovou, chotí jeho švagra, malíře Rudolfa Vejrycha.
Toto okouzlení se odrazilo ve Švabinského cyklu dřevorytů „Rajská sonáta“ (1917-1920) ukazující vizi ráje s mladými milenci ve volné přírodě. Tento vztah ale, celkem logicky, rozbil dvě manželství. V roce 1923 byl Švabinský rozveden s Elou a později i Rudolf s Annou. Max si tak Annu vzal až skoro po deseti letech, v roce 1945 adoptoval dceru Anny a Rudolfa. Ta později obstarávala jeho umělecké dědictví.
Mistr své doby
Švabinský vynikal technickou zručností, ovládal prakticky všechny dobové výtvarné techniky. Zvládal tak olejomalbu, perokresbu, akvarel, litografii, pastel, lepty, dřevoryt, mezzotint, mozaiku, vitráž, návrhy poštovních známek i bankovek.
Dodnes od něj máme tři vitráže z katedrály svatého Víta na Pražském hradě a také výzdobu Obecního domu. Jeho soubor stovky portrétů velkých Čechů je znám jako „Švabinského český Slavín“.
Zdroje: Turistika, MLP, EncyklopedieKromeriz, Kromerizsko, LAMLitomysl, CzechLeaders, FDB
