V šedesátých letech vybudovala americká armáda pod grónským ledem přísně tajnou základnu Camp Century. Zástěrkou pro megalomanský vojenský plán pojmenovaný Project Iceworm se stal běžný vědecký výzkum. Dávno opuštěné podzemní tunely dnes vydávají nečekaná svědectví o minulosti i budoucnosti naší planety. Geolog Paul Bierman v zapomenutých vzorcích půdy objevil stopy po rostlinách a proměnil tak naše chápání klimatických změn.
Život v útrobách ledovce
Výstavba komplexu začala v roce 1959 zhruba dvě stě kilometrů od letecké základny Thule. Armáda při ní do nitra ledovce vyhloubila jednadvacet masivních tunelů. Prostor zakrytý vlnitým plechem a zasypaný sněhem ukrýval laboratoře, ošetřovnu, tělocvičnu i kino. Energii celému kolosu dodával přenosný jaderný reaktor od firmy Alco, což elegantně vyřešilo složité dodávky paliva.
Projekt oficiálně sloužil k testování lidského přežití v extrémních polárních podmínkách. Skutečným cílem ale bylo vybudovat nevídanou síť pro stovky mobilních odpalovacích ramp s upravenými balistickými střelami namířenými přes severní pól na Sovětský svaz.
V odlehlé pustině žilo až dvě stě mužů ve zcela soběstačném režimu. Zásobování obstarávaly dlouhé kolony saní nazývané kyvadlo, které se často potýkaly se sněhovými bouřemi a nulovou viditelností. Armádní technik Austin Kovacs prožil na místě několik sezon a zkoumal ideální základy pro ledové stavby. 7
Pobyt v podzemí bez denního světla a přírody popisoval jako překvapivě pohodlný, často ale mimořádně jednotvárný. „Lidé si mysleli, že pobyt na základně je nebezpečný, občas to bylo spíše nesmírně fádní,“ svěřil se výzkumník v reportáži pro magazín National Geographic. Osazenstvo trávilo čas v prefabrikovaných ubikacích a každé ráno je budil hlas dobové zpěvačky z místního rozhlasu.
Neúprosný pohyb ledové masy
Ambiciózní plány s až čtyřmi tisíci kilometry plánovaných chodeb vojákům brzy překazila samotná příroda. Elastický a neustále se pohybující led začal vyhloubené chodby zakřivovat a bortit. Podlaha reaktorové místnosti se velmi rychle zvedla o více než metr a reálně hrozilo zhroucení opěrných struktur. Vojáci sice neúnavně ořezávali stěny motorovými pilami, drtivý tlak přírodních sil ale zastavit nedokázali. Armáda proto jaderné zařízení rozebrala a o tři roky později celou lokaci natrvalo opustila. Původní pýchu technického pokroku tak brzy pohltil a rozdrtil led.
Před svým odchodem stihli muži provrtat více než tisíc metrů silnou krustu a dosáhli až na samotnou pevninu. Vyvrtali několik metrů starobylé půdy a získané vzorky uskladnili do skleněných nádob. Dlouhá desetiletí ležel tento vzácný materiál bez povšimnutí v různých mrazicích boxech. Odborníci se domnívali, že obyčejná hlína žádné převratné informace nenabídne. Teprve před pár lety se o staré tubusy začal zajímat Paul Bierman se svým týmem z vermontské univerzity.
Překvapení ve starých zkumavkách
Nenápadný materiál od základu proměnil pohled na historii severského ostrova. Výzkumníci v hlíně našli úlomky větviček, mechy a kousky hmyzu. Získané biologické stopy jasně potvrzují přítomnost bohatého ekosystému v době před méně než čtyřmi sty tisíci lety. Pevnina pod dnešním masivním krunýřem tehdy prožívala teplejší období a hladina oceánů sahala podstatně výše. „Důležité je to, co je pod ním,“ dodal Bierman k samotnému ledovci a nutnosti zkoumat hlubší vrstvy terénu.
Poznatky získané z dobového vrtu fungují jako spolehlivý varovný signál pro současnost. Zmizelý grónský led z minulosti představuje reálnou možnost budoucího vývoje. Zvýšená hladina světových oceánů by zasáhla pobřežní oblasti a donutila miliardy lidí k přesunu do vnitrozemí. Dávný vojenský projekt z dob studené války tak v konečném důsledku poskytuje cenná data současným klimatologům. Opuštěná raketová základna dnes slouží jako mimořádně přesné okno do environmentální budoucnosti naší planety.
