Země pod nohama se mu roztřásla, a právě v tu chvíli se začala psát nová kapitola geologie. Chorvatský seizmolog Andrija Mohorovičić díky silnému zemětřesení zjistil, že naše planeta ukrývá pod povrchem vrstvy s úplně jinou hustotou. Jeho zjištění vyprovokovalo vědce k nevídanému nápadu s názvem Mohole. Rozhodli se provrtat mořské dno a sáhnout si na samotný plášť Země.
Překvapení po otřesech u Záhřebu
Říjen roku 1909 přinesl do okolí chorvatského hlavního města nečekané otřesy. Andrija Mohorovičić začal po uklidnění situace rovnou zkoumat data ze svých měřicích přístrojů. Spojil se s kolegy z dalších čtyřiceti stanic a narazil na podivnou anomálii. Seizmické vlny se měly s rostoucí vzdáleností od epicentra přirozeně zpomalovat. Rychlost vlnění ale v určité hloubce naopak prudce stoupla.
Mohorovičić si situaci představil jako plavce, který se z vody dostane na pláž a po pevné zemi rázem dokáže běžet mnohem rychleji. Vlny podle něj jednoduše narazily na vrstvu z mnohem hutnějšího materiálu.
Překvapení
Do té doby si lidé mysleli, že nitro planety má stejné složení od povrchu až do středu. Vědecká komunita zažila obrovské překvapení. Hranice mezi kůrou a pláštěm nese jméno svého objevitele a ukrývá se v průměrné hloubce dvaatřicet kilometrů pod pevninou.
Pod oceány ale leží mnohem blíž, přibližně osm kilometrů pod vodním dnem. Americký výzkumný tým se proto v roce 1961 rozhodl získat fyzické vzorky přímo z mořských hlubin a odstartoval odvážný projekt Mohole.
Souboj s drtivým tlakem a žárem
Výprava na otevřené vodě s sebou nesla obrovské komplikace už od prvního dne. Inženýři vyvinuli úplně nový systém dynamického polohování lodí, aby obří vrtná plavidla vůbec udrželi na jednom místě. Vrtná hlavice nakonec pronikla 183 metrů pod povrch dna. Tam se práce kvůli technickým i organizačním potížím trvale zastavily a celý projekt po pěti letech skončil. Vrtání do podobných hloubek komplikuje teplota přesahující tisíc stupňů Celsia i drtivý tlak, který spolehlivě taví samotné stroje.
Kameny vytlačené tektonickou silou
O zdolání této geologické mety se o něco později pokusili Sověti na poloostrově Kola. Na pevnině se dostali přes hranici dvanácti kilometrů. Práce u nich nadobro ukončil obrovský žár. Dosažení zemského pláště láká odborníky dodnes a na původní myšlenku navazují moderní oceánské programy. Lidé si mohou originální kusy pláště prohlédnout jen nesmírně vzácně na povrchu. Tektonické procesy je v minulosti vynesly na světlo například v kanadském národním parku Gros Morne.
