3. května 1945 v Lübeckém zálivu skončilo víc životů než při zkáze Titaniku. Britské letectvo tehdy zaútočilo na lodě plné vězňů z koncentračních táborů, které německé velení naložilo do podpalubí. Krátce před koncem války se tak hladina Baltu stala hrobem pro sedm tisíc lidí, kteří věřili v blízkou svobodu.
Chaos v zálivu
V květnu 1945 panoval v Lübeckém zálivu chaos, který maskoval zoufalý pokus nacistického velení zbavit se svědků hrůz v koncentračních táborech. Vězni z lágru Neuengamme se tísnili v podpalubí luxusního parníku Cap Arcona, který kdysi brázdil oceány jako pýcha německého loďstva. Stráže SS hnaly tisíce vyhladovělých mužů do prostor určených pro pár stovek pasažérů. Ve stejný moment se město Lübeck připravovalo na příchod spojeneckých vojsk a v přístavu se hromadila plavidla naložená lidským nákladem i vojenským materiálem.
Útok z jasného nebe
Britská rozvědka disponovala informacemi o pohybu německých jednotek, ale zpráva o tisících vězňů na palubách zakotvených plavidel k pilotům nedorazila, což se později ukázalo jako fatální selhání. Stíhačky Typhoon ze 198. perutě se snesly z mraků a zasáhly Cap Arconu i nákladní loď Thielbek salvami raket a palbou z kanonů. Piloti vnímali plavidla jako legitimní vojenské cíle, které by mohly sloužit k ústupu vysoce postavených nacistů směrem k Norsku.
Zásahy proměnily lodní trupy v hořící pasti, z nichž neexistovala bezpečná úniková cesta. Vězni se marně snažili dostat na horní paluby, kde je místo pomoci vítala střelba strážných, kteří odmítali opustit svá stanoviště u záchranných člunů. Plameny se šířily podpalubím rychleji než naděje na záchranu, čímž začal jeden z největších masakrů v dějinách námořnictva, odehrávající se přímo před zraky obyvatel na pobřeží.
Zmar v ledové vodě
Cap Arcona se pomalu naklonila na bok a uvěznila v sobě tisíce lidí, kteří neměli šanci rozbít ocelové stěny. Ti šťastnější, kterým se podařilo skočit do studeného Baltu, čelili teplotě vody, jež ochromovala svaly během několika minut. Na hladině se vytvořila vrstva hořícího oleje, která likvidovala každého, kdo se pokoušel vyplavat z dosahu potápějícího se kolosu. Slaná voda smíchaná s palivem pálila v plicích i v očích trosečníků.
Nákladní loď Thielbek klesla ke dnu během dvaceti minut a vzala s sebou téměř všechny lidi na palubě. Záchranné operace prakticky neexistovaly, protože německé pobřežní baterie i britská letadla nadále kontrolovala prostor zálivu. Na břeh se dostalo jen několik stovek trosečníků, kteří museli překonat stovky metrů v ledové tříšti a pod palbou z pevniny. Moře ten den vydalo jen zlomek těch, kteří v podpalubí marně volali o pomoc.
Členové SS, kteří katastrofu přežili na záchranných člunech, stříleli do trosečníků ve vodě, aby zabránili komukoliv nepohodlnému v dosažení pevniny. Britské jednotky vstoupily do nedalekého města jen o pár hodin později, kdy už vlny vyplavovaly první těla na pláže. Celkový počet obětí přesáhl hranici sedmi tisíc, což z této události činí tragédii srovnatelnou s největšími katastrofami světových válek. Mrtví z řad vězňů pocházeli z více než osmadvaceti zemí světa.
Dokumenty o útoku v Lübeckém zálivu zůstaly v britských archivech po několik desetiletí uzavřené, aby se předešlo nepříjemným otázkám ohledně selhání zpravodajských služeb.
