Sibiřská tundra vydává svá dlouho střežená tajemství v podobě obřích děr do nitra země. Vědci si roky lámali hlavu nad tím, jak tyto masivní propady na poloostrově Jamal vlastně vznikají. Nejnovější podrobné průzkumy pomocí dronů nyní přinášejí odpovědi. Pod povrchem věčně zmrzlé půdy se odehrávají obrovské geologické změny spojené s nahromaděným plynem.
Padesátimetrové propasti v permafrostu
Televizní štáb prolétající nad sibiřským poloostrovem Jamal si v roce 2014 všiml velmi neobvyklého úkazu. V krajině zničehonic zela padesát metrů hluboká propast o velikosti fotbalového hřiště. Kolem dokola ležely kusy skal a ledu odhozené stovky metrů od samotného epicentra výbuchu.
Od té doby objevili výzkumníci v této odlehlé části Ruska nejméně sedmnáct podobných trychtýřů. Odborníci pracovali s řadou teorií od pádu meteoritu až po neznámé procesy uvnitř samotné zmrzlé půdy. Zlom přinesla nedávná expedice moskevského institutu Skoltech pod vedením Jevgenije Čuvilina.
Dron v hlubinách a tlak podzemního plynu
Výzkumníci vůbec poprvé vyslali do nitra jednoho z čerstvých kráterů s označením C17 malý průzkumný dron. Přístroj pronikl patnáct metrů hluboko a pořídil cenné trojrozměrné snímky stěn. Záběry odhalily rozsáhlé podzemní dutiny fungující jako obrovské zásobárny metanu. „Tento kráter se skvěle zachoval a povrchová voda v něm ještě nestoupla,“ popsal situaci na místě Čuvilin pro magazín Science Alert. Tým tak zkoumal naprosto neporušené přírodní prostředí.
Vysvětlení celého mechanismu vzápětí nabídl norský geolog Helge Hellevang z Univerzity v Oslu. K vytvoření síly schopné odhodit tuny horniny je podle jeho zjištění potřeba teplo a plyn pocházející z velkých hlubin. Zmrzlá půda nad ložiskem postupně slábne vlivem narůstajících teplot zespodu i shora. Stlačený plyn stoupá z poruchových systémů hluboko ve skále a hledá cestu ven. Jakmile tlak překročí únosnou mez, povrch se vyboulí, zřítí a mohutně exploduje. Lidé z okolních osad před vznikem propadu často slyší ohlušující ránu a vidí záblesky plamenů.
Skrytá jezera a starobylé hrozby
Z trychtýře unikne po výbuchu obrovské množství nashromážděného metanu. Tento plyn působí v atmosféře jako čtyřiaosmdesátkrát silnější skleníkový plyn než běžný oxid uhličitý a velmi výrazně přispívá k dalšímu ohřívání planety. Vyšší teploty zapříčiňují intenzivnější tání permafrostu a celý kruh se tím pevně uzavírá.
Samotné tání odkrývá i další zcela reálná rizika v podobě tisíce let starých zamrzlých bakterií a virů. V roce 2016 prosákl do vody na Jamalu prastarý virus antraxu a připravil o život dvanáctiletého chlapce. Rozmrzání hlubokých vrstev ohrožuje také stabilitu infrastruktury a narušuje podzemní ložiska ropy.
Hledání nových kráterů
Mapování těchto kráterů naráží na velkou překážku v podobě jejich rychlého splynutí s okolní krajinou. Během jednoho nebo dvou let se nová propast zaplní vodou a promění se v jezero. Na první pohled pak vypadá úplně stejně jako stovky obyčejných vodních ploch roztroušených po celé Arktidě.
Skutečný počet podobných děr na Sibiři tak bude pravděpodobně mnohem vyšší, než experti dosud předpokládali. Další měření totiž jen na Jamalu objevila přes sedm tisíc podzemních plynových kapes. Vědci teď pozorně zkoumají historické satelitní snímky a hledají starší stopy explozí ukryté těsně pod hladinou zdánlivě klidných jezer.
Oblast Arktidy je z geologického hlediska velmi mladá a neustále se dramaticky proměňuje. Tým výzkumníků mapující část tohoto ohromného území nedávno zaznamenal masivní propady půdy i silnou erozi říčních břehů. Zamrzlá půda se probouzí a obrovské zásoby podzemního plynu dál neúnavně hledají cestu na povrch.
