Pelíšky z roku 1999 patří k největším klenotům české kinematografie. Režisér Jan Hřebejk s Petrem Jarchovským věnovali složitým přípravám scénáře celé čtyři roky usilovné práce. Výsledek se stal absolutním diváckým hitem, ačkoli na samotném začátku projektu mu málokdo skutečně věřil. Štáb se totiž potýkal s velkým nedostatkem financí a producent si musel vzít úvěr.
Nuzné podmínky a zamilované zprávy
Nedůvěra ve velký úspěch znamenala pro tvůrce velmi omezený rozpočet a nutnost natáčet na levnější šestnáctimilimetrový filmový materiál. Práce probíhala v silně improvizovaných podmínkách a členové štábu dokonce sami snášeli potřebný dobový nábytek z vlastních půd. Režisér přesto trval na účasti nejvýraznějších hereckých osobností, které by do postav vtiskly své životní zkušenosti. Získat to správné obsazení vyžadovalo značné úsilí. Jiří Kodet například posílal Ivě Janžurové zamilované textové zprávy, aby ji přesvědčil k přijetí role.
Název celého snímku vznikal nečekaně dlouho a tvůrci zvažovali spoustu rozmanitých variant. Pracovalo se s doslovným titulem knižní předlohy Ho*no hoří, padaly návrhy jako Hospodské historky nebo parodické Pub fiction. Slovo Pelíšky prosadil až producent s odůvodněním, že děj vypráví o teple rodinných doupátek. Zpočátku se toto pojmenování zamlouvalo pouze Jiřímu Kodetovi. Ostatní ho vnímali jako docela nepatřičné, ale štáb nechal rovnou vyrobit propagační trička a s podceňovaným názvem posléze s velkým přehledem dobyl zaplněná česká kina.
Bolavé vzpomínky
Na place běžně vznikaly spontánní nápady, které dodaly scénám mimořádnou přirozenost. Když se otec Šebek hádá s bratrem Václavem o reálné velikosti medvěda kodiaka, Miroslav Donutil a Bolek Polívka udávají rovnou své skutečné tělesné míry. Polívka tehdy měřil přesně 185 centimetrů a jeho herecký kolega byl o dva centimetry menší. Z reality vychází také slavná hláška o hledání soudruha. Herci si ji vypůjčili ze společného divadelního zájezdu do Estonska. Jejich tlumočník tam totiž nevhodně oslovil starce a okamžitě schytal ránu holí.
Silný emotivní náboj vnesly do příběhu osobní prožitky samotných herců. Emília Vášáryová obohatila scénář o nesmírně dojemný tichý smutek ve skříni. Sama se takto v hluboké minulosti tajně loučila se zesnulou maminkou a její filmová dcera tento moment posléze zahrála naprosto uvěřitelně. Do výbavy Krausovy rodiny herečka ochotně přinesla vlastní rodinné fotografie z konce 60. let. Obrázek filmového manžela ve skutečnosti zobrazuje tělo jejího tatínka, na které tvůrci jen velmi chytře naroubovali portrét partnera Jiřího Kodeta.
Stahovací prádlo a překonání studu
Natáčení intimních chvil vyžadovalo u určitých herců značnou dávku odvahy a speciální přípravy. Eva Holubová cítila velkou nervozitu z chystané postelové scény s Jaroslavem Duškem, protože si velmi dobře uvědomovala jeho sklony k nečekané improvizaci. Pro jistotu si na sebe navlékla hned dvoje kalhotky a přidala ještě pevné stahovací prádlo, které si vypůjčila od kolegyně Simony Stašové. Dostala se do něj s takovými obtížemi, že ji po klapnutí kamery musely kostymérky z nekompromisních vrstev oblečení doslova a do písmene složitě vystříhat.
Populární herečka si prožila horké chvilky i při legendární třídní schůzce. Před zapnutou kamerou ze sebe nedokázala vypravit neslušné slovo, ačkoli jí herecký partner pohotově nabízel všemožné logopedické jazykolamy a záchytné body pro zklidnění napjaté situace. Východisko nakonec našla ve spásném nápadu vzít do ruky křídu a vulgarismus jednoduše napsat velkým písmem přímo na školní tabuli. Scéna tak získala naprosto jedinečnou komickou tečku ve chvíli, kdy do učebny znenadání vstoupil otec Kraus a překvapená učitelka se nápis snažila zakrýt.
Polské sklo a nemocniční šok
Složitou cestu na natáčecí plac měly některé klíčové předměty tvořící kolorit tehdejších domácností. Proslulé nerozbitné skleničky ve skutečnosti vůbec nepocházely z Polska, nýbrž je s velkou pompou vyráběli východoněmečtí skláři v saském městě Weißwasser. Ruskou pomůcku na trénování pevné vůle zase vyrobily šikovné české ručičky. Rekvizitáři originální Vyděržaj pianěr nedokázali pro potřeby štábu sehnat a místo něj použili velmi podobný tuzemský přístroj z produkce 60. let. Divák doma u obrazovky pochopitelně nepoznal vůbec žádný rozdíl.
Setkání s tímto technickým zázrakem dopadlo pro jednu z dětských hvězd hodně neslavně. Představitelka Uzlinky se při testování mírných elektrických šoků strašně lekla a měla záchvat paniky. Vyděšený štáb ji pro jistotu okamžitě převezl na vyšetření k lékaři.
Dusivá atmosféra filmové srpnové noci pak v dospělých hercích probudila stará traumata. Jiří Kodet si vybavil pocit naprostého zoufalství z rána 21. srpna, kdy zjistil přítomnost tanků a v šoku utíkal do divadla zakládat odbojovou buňku s odhodlaným kolegou Jiřím Hrzánem.
Pelíšky můžete zhlédnout na FILMBOX+ ONE v sobotu 5. září od 20:00. Další zajímavosti si můžete přečíst TADY.
