Většina lidí si hliněného obra vybaví z populární filmové komedie Císařův pekař a Pekařův císař. Skutečný příběh rabiho Jehudy Löwa ben Becalela a jeho pražského Golema se ale od filmového plátna výrazně liší. Vážený učenec ve skutečnosti žádného oživlého sluhu z vltavského bláta nikdy nestvořil. Stal se pouze nedobrovolnou součástí fascinující literární mystifikace.
Uznávaný myslitel po boku císaře
Jehuda Löw ben Becalel patřil v 16. století k nejvzdělanějším mužům rudolfínské Prahy. Působil jako vrchní zemský rabín a vedl proslulou talmudickou akademii. Ve svých spisech projevoval velký obdiv k systematickému studiu a ostře kritizoval pouhé mechanické memorování náboženských textů.
S císařem Rudolfem II. se tento filozof osobně setkal na Pražském hradě v únoru 1592. Obsah jejich tehdejšího rozhovoru ale zůstává dodnes velkou záhadou. Učencův náhrobek na Starém židovském hřbitově stále přitahuje návštěvníky z celého světa, lidé na něj pokládají malé kamínky a papírky s tajnými přáními s vírou v jejich brzké splnění.
Žádné historické dokumenty existenci hliněného sluhy v pražských ulicích nepotvrzují. Zmínku o něm nenajdeme v rozsáhlých Löwových knihách ani v dobových záznamech kronikáře Davida Ganse.
Dokonce i rabínův potomek Me’ir Perles sepsal na počátku 18. století podrobný životopis svého slavného předka bez jediné narážky na oživlou bytost. Příběh o stvoření umělého člověka se v souvislosti s pražským ghettem vynořil podstatně později.
Stěhování polské legendy k Vltavě
Původní pověsti o magicky oživené hmotě kolovaly v židovských komunitách celé stovky let. Hebrejské slovo golem označuje v biblických textech nedokončený materiál a beztvarou hmotu. Vůbec první vyprávění o hliněném obrovi se odehrálo v Polsku v 16. století. Tamní rabín Elijáš Ba’al Šem z Chełmu údajně oživil obrovskou sochu vložením pergamenu s Božím jménem do úst. Obr nakonec měl svého stvořitele nešťastnou náhodou připravit o život.
Němečtí romantičtí autoři tuto starou látku v 19. století objevili a přenesli její děj do křivolakých uliček Židovského Města v Praze. Obrovskou popularitu mezi čtenáři získala verze Leopolda Weisela z roku 1847. Ta zavedla zvyk deaktivace hliněné postavy před každým šabatem.
Obyvatelům českých zemí představil oživeného obra spisovatel Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých na konci 19. století. Vložil magický příběh velmi pevně do sdílené národní historie.
Falešný rukopis a zrod neohroženého ochránce
Zásadní zlom v chápání hliněné postavy přinesl rok 1909. V tomto období polský autor Judl Rosenberg vydal knihu Zázraky Maharala s Golemem. Své dílo sebevědomě vydával za nově objevený starý rukopis od Löwova zetě. Šlo o promyšlený literární podvod s naprosto konkrétním účelem. Východní Evropa v té době čelila silným vlnám antisemitismu a komunita nezbytně potřebovala mocný symbol neochvějné ochrany.
Rosenbergův fiktivní hrdina aktivně pátral po nespravedlnostech a bránil nevinné lidi před vykonstruovanými obviněními z rituálních vražd. Podle této verze příběhu rabín na obra jednou zapomněl a nechal mu oživovací svitek v ústech i během svátečního dne. Hlídač se pomátl a začal ničit vše ve svém okolí. Zděšený Löw musel přerušit bohoslužbu ve Staronové synagoze a vyjmout magický šém. Od těch dob zní prý v pražské synagoze posvátný žalm na památku této události rovnou dvakrát.
Filmová hvězda s hlubokým poselstvím
Ve 20. století fenomén bleskově překročil hranice staré literatury. Obrovský rozměr získala hliněná postava v německém němém filmu z roku 1920 a ve slavném románu Gustava Meyrinka. Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung vnímal magicky oživenou hlínu jako prastarý archetyp potlačených lidských tužeb.
Pro tuzemské publikum navždy zformovala podobu Golema komedie Císařův pekař a Pekařův císař z roku 1951. Režisér Martin Frič společně s Janem Werichem vtiskli báji nezaměnitelnou tvář a postarali se o její věčnou slávu.
„Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný,“ zní samotný začátek textu na magickém šému. Právě o tento oživovací svitek svádí Werichovy filmové postavy tak urputný souboj. Samotná legenda velmi dobře funguje dál jako připomínka lidské touhy po stvoření života.
