Před třiašedesáti lety skončil příběh jedné z největších staveb, jaké kdy komunisté v Československu postavili. Stalinův pomník na Letné, dokončený v roce 1955 a zničený o sedm let později, měl být symbolem věrnosti Sovětskému svazu. Nakonec se stal připomínkou zaslepené víry i lidské tragédie.
Zrod pomníku, který svému autorovi zlomil život
Hned po válce se v hlavách československých komunistických funkcionářů zrodil plán, jak vzdát Stalinovi poctu ve formě pomníku. O místě se vedly spory, padaly návrhy na Vítězné náměstí, nábřeží u Národního divadla i prostor u Wilsonova nádraží. Nakonec zvítězila Letenská pláň s výhledem přes Vltavu.
V dubnu 1949 vláda vypsala soutěž pro sochaře a architekty. Z více než padesáti návrhů porota vybrala dílo trojice Jiří Štursa, Vlasta Štursová a Otakar Švec. Právě Švec přišel s představou sousoší, kde před lidem stojí Stalin a za ním osm postav znázorňuje československý i sovětský národ. Porota tehdy rozhodla, že právě Švecův návrh nejlépe vyjadřuje spojení vůdce s lidem, které režim tak potřeboval.
Otakar Švec, žák Myslbeka a Štursy, se postupně stal zajatcem vlastního díla. Na pomníku pracoval pod stálým dohledem stranických funkcionářů i tajné policie. Podle svědectví propadal depresím a život mu pomalu unikal mezi prsty. V dubnu 1955 si sáhl na život, jeho žena zemřela rok předtím. Slavnostního odhalení se už nedožil.
Pomník, který měl stát na věčné časy
Základní kámen pomníku poklepal 22. prosince 1949 Antonín Zápotocký. Samotná výstavba začala až v roce 1952. Z patnáct metrů vysokého podstavce shlížel na Prahu Stalin o půl metru vyšší.
Celá stavba vážila neuvěřitelných 17 tisíc tun, železobeton byl ukrytý pod 235 žulovými kvádry. Celkové náklady dosáhly tehdy astronomických 140 milionů korun. Stalinova bota měřila dva metry, celý monument třicet.
Gigantické sousoší se stalo nevyčerpatelným zdrojem pražského humoru. Lidé mu říkali „fronta na maso“ podle řady postav stojících za Stalinem i podle tehdejších prázdných pultů v obchodech. Jiní přezdívali Letné prostě „Záprdelí“. Vtipkovalo se, že Stalinova kolchoznice sahá vojákovi za záda nebo že vůdce sahá do kabátu pro peněženku, aby zaplatil řezníkovi.
Když se víra v mýtus zhroutila
Stalin zemřel v březnu 1953. Dva roky poté, 1. května 1955, byl pomník slavnostně odhalen. Brzy však přišel zlom. V roce 1956 Nikita Chruščov v Moskvě veřejně odsoudil kult osobnosti svého předchůdce. Z monumentu, který měl být symbolem věrnosti, se stala přítěž.
Českoslovenští komunisté váhali, co s obřím sousoším udělat. Rozkaz k likvidaci musel přijít z Moskvy, jinak by se k tomu nikdo neodvážil. Návrh pomník rozebrat byl odmítnut jako technicky nemožný, proto padlo rozhodnutí pro odstřel.
První detonace zazněly 19. října 1962, dva závěrečné výbuchy v listopadu. Stalin definitivně zmizel 6. listopadu 1962, přesně před 63 lety. Demolici provázelo naprosté utajení. Fotografovat, natož filmovat, bylo zakázáno. Přesto se zpráva rychle rozšířila a Pražané ji sledovali z protějšího břehu.
Letná po Stalinovi
Po odstřelu zbyl jen holý podstavec a chladné podzemí, které se stalo připomínkou marnosti celé stavby. Prostory později sloužily jako skladiště, po roce 1989 zde vznikl rockový klub a začalo z něj vysílat Rádio 1, první soukromá rozhlasová stanice v Československu.
V roce 1991 se na místě objevil nový symbol, obří metronom sochaře Vratislava Nováka, který dodnes připomíná plynutí času i proměnlivost dějin.
Zdroje: autorský text, iDNES, Rozhlas
_%C3%A9s_Szt%C3%A1lin_szobra_fel%C3%A9_n%C3%A9zve._Fortepan_51330.jpg){kind=link}