Vlastnictví osobního automobilu v Československu 70. a 80. let definovalo sociální status majitele a jeho schopnost manévrovat v tuhém plánovaném hospodářství. Systém Mototechny nutil zájemce ke skládání vysokých finančních vkladů na vázané účty, kde peníze ležely bez jakéhokoliv zhodnocení dlouhé roky. Tento mechanismus stvořil paralelní svět úplatků a známostí, ve kterém o přidělení vozu rozhodovala spíše přízeň vedoucího prodejny než datum na orazítkované složence.
Vázané vklady a pořadí
Mechanismus nákupu nového vozu startoval v pobočkách České státní spořitelny, kde musel žadatel složit 20 000 korun na vázaný vklad, což tehdy odpovídalo téměř desetinásobku průměrného platu. Teprve s potvrzením o složení peněz v kapse směl občan zamířit do prodejny Mototechny, kde mu úředník přidělil pořadové číslo. Tato cifra určovala rytmus rodinného života na příštích 10 až 15 let, během nichž lidé trpělivě sledovali pohyb v seznamech a doufali v plynulé dodávky z Mladé Boleslavi nebo ze Sovětského svazu.
Prodejny v pražské Vysočanské ulici nebo v krajských městech připomínaly spíše nedobytné pevnosti s vlastní hierarchií, kde personál disponoval mocí, o které se běžným smrtelníkům ani nezdálo. Lidé tam chodili nahlížet do vyvěšených archů a přepočítávali, kolik šťastlivců před nimi už odjelo v nové Škodě 120. Čekací doba se neustále natahovala, jelikož státní plánování hrubě podceňovalo reálnou poptávku obyvatelstva po osobní mobilitě a prioritně zásobovalo zahraniční trhy kvůli zisku deviz.
Korupce pod pultem
Nedostatek zboží tehdy vytvářel ideální podhoubí pro kriminální jednání. Někteří zaměstnanci Mototechny profitovali z uměle vyvolaného hladu po vozech a běžně přijímali všimné v podobě valut, západní elektroniky nebo nedostatkového stavebního materiálu. Stačilo jedno správné razítko od vedoucího prodeje a vyvolený zákazník přeskočil tisíce čekajících, kteří poctivě sledovali kalendář a věřili v legální postup přidělování aut.
Absurdita trhu ojetin
Trh s ojetými vozy v socialistickém bloku popíral veškeré standardní ekonomické poučky o ztrátě hodnoty zboží časem. Starší Škoda nebo Lada v dobrém technickém stavu stála v autobazaru často více než zbrusu nový model v oficiálním ceníku Mototechny. Kupující tímto způsobem dobrovolně připlácel za možnost odjet s vozem okamžitě a vyhnout se čekání v pořadnících. Tato anomálie přetrvávala až do konce 80. let, kdy hlad po vlastním dopravním prostředku dosahoval svého historického maxima.
Dlouhá cesta k Ladě
Sovětské vozy značky Lada tehdy platily za vrchol dosažitelného luxusu, na který dosáhli jen ti nejvytrvalejší nebo politicky nejlépe postavení jedinci. Robustní konstrukce a topení schopné vyhrát nad tuhými mrazy dělaly z těchto automobilů nedostatkový poklad, za nímž se na ulicích otáčely hlavy. Kdo vlastnil žigulíka, požíval v sousedství tichý respekt a často se stával terčem proseb o víkendový odvoz na chatu nebo o pomoc při stěhování.
Možnost nákupu přes podnik Tuzex sice nabízela legální cestu ven z nekonečných pořadníků, ovšem vyžadovala držení bonů, které většina populace musela draze shánět na černém trhu. Průměrný dělník si takový hazard se zákonem i rodinným rozpočtem dovolil málokdy a raději se dál spoléhal na štěstí v pořadníku Mototechny. Atmosféru v prodejnách definoval pach benzínu, nové gumy a všudypřítomná nervozita z toho, zda na sklad dorazí slíbená várka vozů, nebo se dodávka opět o několik měsíců opozdí.
Dnešní doba umožňuje pořízení vozu během několika hodin, což generaci tehdejších čekatelů může připadat jako nereálná fikce. Tehdejší systém však v lidech vypěstoval specifickou formu kutilství, kdy si majitelé své vozy hýčkali v garážích jako rodinné stříbro a opravovali je s pomocí svépomocí vyrobených náhradních dílů. Tento intenzivní vztah k technice, vynucený chronickým nedostatkem a desetiletým čekáním, v české společnosti v určité formě přetrvává dodnes.
