Kněžna Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu vydechla naposledy 5. května 1741 a okamžitě se stala středobodem temných dobových legend. Její jihočeský život pohlcovaly excentrické lovecké rituály a vleklé tělesné strádání, což tehdejší vídeňská i krumlovská společnost přisuzovala nadpřirozeným silám. Místo důstojného odpočinku vysoké aristokratky následovala blesková pitva a utajený noční pohřeb pod tunami masivního zdiva.
Vlčí smečka v krumlovských lesích
Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu trávila dlouhé měsíce v hlubokých hvozdech kolem Českého Krumlova a Hluboké. S puškou v ruce se denně oddávala lovu, své naprosto dominantní životní vášni. Přímo na zámeckém nádvoří navíc zřídila rozlehlé ohrady pro početnou smečku vlků. Tato divoká zvířata vyvolávala u poddaných i hostující vídeňské šlechty instinktivní odpor a těžko skrývanou hrůzu. Dobové záznamy hovoří o děsivém vytí, které se po nocích neslo nad řekou Vltavou a děsilo obyvatele celého města.
Kněžna pevně věřila v magickou a léčivou sílu těchto šelem. Blízkost vlků jí měla podle tehdejších okultních rad pomoci k početí vytouženého mužského dědice, na kterého se svým manželem Adamem Františkem marně čekala přes dvacet let. Místní měšťané sledovali její excentrické chování s narůstající nedůvěrou a brzy začali šířit divoké zvěsti o jejím paktu s temnou divočinou. Panovaly dokonce veřejné fámy, že šlechtična saje zvířecí krev, aby si zajistila vysněnou plodnost.
Bledá tvář a poháry mléka
Ve svých jedenačtyřiceti letech kněžna skutečně porodila zdravého syna Josefa Adama. Po tomto triumfu však její zdraví začalo rychle a viditelně chřadnout. Trpěla neustálými krutými bolestmi a drasticky ztrácela tělesnou váhu.
Její pokožka získala nezdravě popelavý odstín. Takový zjev ostře vybočoval z barokního ideálu kypře laděné aristokratické krásy a podněcoval další drby o upírské nákaze. Lékaři zvučných jmen z celé Evropy jí jako lék na extrémní vyčerpání ordinovali pravidelné pití čerstvého vlčího mléka.
Tato absurdní dieta u krumlovského personálu definitivně utvrdila představu o jejím spříznění s dravou zvěří. Skutečnou příčinou tělesného rozkladu byla s největší pravděpodobností pokročilá rakovina děložního čípku. Tehdejší medicína tuto diagnózu neuměla vůbec rozpoznat a trpící pacientce ulevovala výhradně koňskými dávkami opia.
Pitva v císařském paláci
Pátého května 1741 vydechla kněžna ve Vídni naposledy a císařský dvůr zareagoval naprosto bezprecedentně. Osobní lékař Franz von Gerstorff provedl okamžitou pitvu přímo v jejím luxusním paláci. Tento úkon byl vyhrazený spíše pro kriminální případy nebo ochranu města před šířením moru. Celý proces probíhal v atmosféře paralyzujícího strachu z neznámé choroby, která šlechtičnu před smrtí doslova vysála.
Oficiální lékařská zpráva zmiňovala podivný nádorový nález v jejích útrobách. Dobová věda si tento útvar vyložila jako přímý následek působení démonických sil. Strach z jejího návratu mezi živé prostoupil i nejvyšší patra vídeňské honorace a nadiktoval veškeré další kroky. V archivech chybí oslavné nekrology, zbyly tam spíše strohé úřední poznámky o nutnosti rychle transportovat tělo pryč z hlavního města.
Noční ticho v kostele
Tělo zesnulé aristokratky putovalo z Vídně do jižních Čech v naprostém utajení a bez obvyklých pompézních obřadů. Hrobníci ji uložili do země v hluboké noci 10. května 1741 v kapli svatého Jana Nepomuckého. Čas pohřbu i záměrná absence církevních hodnostářů přesně kopírovaly magické rituály prováděvané u osob podezřelých z vampyrismu.
Dělníci po spuštění rakve hrobku narychlo zajistili masivními kamennými deskami a zalili silnou vrstvou vápenné malty. Tato hrubá opatření měla fyzicky zabránit takzvanému revenantovi v opuštění místa odpočinku. Konspirační postup hrubě porušoval tehdejší zvyklosti pohřbívání vysoké šlechty. Eleonora Amálie dnes odpočívá pod nenápadným náhrobkem, na kterém překvapivě chybí rodový erb i výčet jejích titulů. Moderní výzkum ovšem vrací příběhu lidský rozměr nemocné ženy, která se stala obětí nevědomosti své doby.
