Václav Babinský se zapsal do historie jako jeden z našich nejznámějších zločinců a loupežníků devatenáctého století. Jeho skutečný osud měl ovšem velmi daleko k romantickým představám o šlechetném ochránci chudých. Z vojenského zběha se vypracoval na obávaného lupiče, aby nakonec strávil stáří pěstováním růží v pražském klášteře.
Dětství v Pokraticích a útěk z armády
Narodil se v srpnu 1796 v Pokraticích u Litoměřic. Otec pracoval jako knížecí poddaný v zelinářských zahradách krajského komisaře Antonína Bienera. Zmíněný šlechtic si pilnou rodinu oblíbil a malému chlapci šel dokonce za kmotra. Učení ho ale vůbec nebavilo a raději se věnoval fyzické práci v rozlehlých sadech.
Navzdory přízni místní honorace pocítil velice brzy velkou zášť vůči majetným lidem. Jednou zkusil slušně poprosit panského kočího o svezení. Místo pomoci schytal tvrdou ránu bičem přímo do obličeje a z incidentu si odnesl pocit obrovské křivdy.
V roce 1816 musel nastoupit povinnou vojenskou službu k Wellingtonovu pluku do Prahy. Z kasáren se mu velice rychle podařilo uniknout zcela netradičním způsobem. Začal nečekaně předstírat těžké šílenství a vojenský lékař ho raději odeslal do ústavu pro choromyslné. Strávil tam celých osm let a do běžné společnosti se už nikdy plnohodnotně nevrátil.
Promyšlená organizace zločinů
Stal se z něj tulák křižující severní a střední Čechy v černém plášti a ruské čepici. Vytvořil si neobyčejně chytrou síť spolupachatelů z řad obyvatel pochybné pověsti. Tito komplicové mu dopředu tipovali bohaté oběti. Babinský po úspěšné loupeži okamžitě přesídlil do úplně jiného kraje a místní zlodějíčci obvykle skončili v rukou spravedlnosti za něj. Cíleně se navíc představoval cizími jmény a sváděl vyšetřovatele na falešné stopy. Rád vystupoval pod identitou Josefa Schmidta a podezření ze svých činů bez výčitek házel na zcela nevinné jedince.
Soudní spisy ho vinily z dvanácti těžkých provinění včetně vyloupení berní pokladny a tří vražd. Spravedlnosti unikal nesmírně dlouho a policie ho dostihla až na podzim roku 1835 nedaleko rodných Pokratic. Společně s ním detektivové zadrželi i jeho stálou partnerku Apolenu Hoffmannovou.
Líčení se protáhlo na dlouhých pět let a obžalovaný u něj vytrvale všechno popíral. Během čekání na konečný verdikt pobýval v celách Novoměstské radnice. Jeden ze spoluvězňů si tam zkrátil chvíli a vymodeloval ze zbytků chleba jeho figurku. Pražští obchodníci toto netradiční dílo dlouhé měsíce vystavovali ve výloze na Můstku.
Tvrdý trest v brněnské pevnosti
V prosinci 1840 si vyslechl pravomocný rozsudek dvaceti let těžkého žaláře. Porota mu prokázala přímou účast na usmrcení pláteníka Blumberga a řadu menších nočních přepadení. Jeho partnerka dostala dvanáctiletý trest a zanedlouho za mřížemi podlehla těžké plicní chorobě. Odsouzený si svůj trest odpykával na obávaném brněnském Špilberku pod číslem 1042. Dobové záznamy ho popisují jako urostlého silného muže s hnědými vlasy, šedýma očima a malým mateřským znaménkem na pravém rameni.
Za mohutnými vězeňskými zdmi prodělal obrovskou proměnu osobnosti. Stal se z něj přehnaně pobožný trestanec se stálým růžencem v ruce. Pravidelně předčítal ostatním trestancům modlitby a s ošetřováním nejrůznějších chorob vypomáhal na vězeňské marodce. Zda šlo o upřímné vnitřní pokání, zůstalo provždy velkou záhadou. Po zrušení pevnosti v roce 1855 zamířil transportem do trestnice v Kartouzích u Jičína. Tady naplno uplatnil své zkušenosti z dětství a vypracoval se na zahradníka.
Klášterní zahrada místo svobody
Po odpykání plné délky trestu vyšel na vysněnou svobodu jako pětašedesátiletý zlomený stařec. O návrat do normální lidské společnosti už vůbec nestál a dobrovolně požádal o setrvání ve službách státu. Vězeňská správa mu vyhověla a doporučila ho do kláštera milosrdných sester v pražských Řepích. Zde pod pečlivě zvoleným jménem Adam Müller dohlížel na rozlehlou zeleň. Na jednom keři prý dokonce chytrým roubováním dokázal vypěstovat růže pěti různých barev.
„Poctivý člověk se musí skoro bát jít po silnici,“ postěžoval si zestárlý lupič dle pramenů před smrtí. Vadila mu prý narůstající zkaženost lidí, kteří mu často po nocích kradli čerstvou zeleninu. Své někdejší dny plné zločinu nadobro vyměnil za pletení košíků. „Hle, podívejte se, tu jsem já vypěstil,“ chlubil se často kolemjdoucím sestrám v zahradě.
V neděli občas volným krokem docházel do hostince na nedalekém Pohořelci. Za sklenici studeného piva a teplé jídlo tu hostům vyprávěl smyšlené loupežnické historky, které si sám o sobě s údivem přečetl v levných sešitech. Zemřel 1. srpna roku 1879 a dodnes odpočívá na hřbitově u řepského kláštera.
