Švédská armáda pod velením generála Lennarta Torstensona mířila na jaře roku 1645 k samotnému srdci habsburské moci. Cestu do Vídně jí měla zkomplikovat už jen zjevně snadná překážka v podobě opevněného Brna. Vidina rychlého vítězství se ovšem po příjezdu k hradbám nečekaně rozplynula. Francouzský velitel obrany Jean Louis Raduit de Souches dokázal z hrstky vojáků a obyčejných měšťanů vytvořit nezdolnou bariéru pro tisíce ostřílených švédských žoldnéřů.
Přípravy na nerovný boj
Třicetiletá válka sužovala tehdejší evropské země a švédská armáda po drtivém březnovém vítězství u Jankova mířila do centra habsburské moci ve Vídni. Přístup ze severu jí však blokovalo opevněné Brno. Vojevůdce Lennart Torstenson dorazil na místo začátkem května s osmadvaceti tisíci muži a od bitvy očekával velmi snadné vítězství.
Podoba opevnění se tehdy výrazně lišila od současnosti. Rozloha odpovídala pouze historickému jádru a hrad Špilberk tvořil samostatnou pevnost stojící zcela mimo městské hradby. Obraně v té době velela mimořádně zajímavá postava. Jean Louis Raduit de Souches pocházel z Francie a ještě nedávno sloužil přímo ve švédském vojsku. Po osobních neshodách s vedením odešel a na Moravě převzal zodpovědnost za pouhých patnáct set mužů. Značnou část jeho podřízených přitom tvořili obyčejní dobrovolníci a místní měšťané.
Kopání podzemních chodeb a nečekané posily
Útočníci zpočátku spoléhali na klasickou válečnou taktiku a rychlý postup. Kolem hradeb vybudovali rozsáhlou síť zákopů s cílem zdi podminovat a následně zničit. Obyvatelé města na hrozbu pohotově zareagovali kopáním vlastních podzemních chodeb a nepřátelské nálože rovnou odstraňovali. Menší poškození zdiva zvládali opravovat za plného provozu bitvy.
Na konci června se do týlu útočníků překvapivě dostalo 600 císařských jezdců s velkými zásobami střelného prachu. Švédské pozice v panice částečně ustoupily a posily bezpečně projely za zdi opevnění. Vlastní lidská i materiální podpora dorazila posléze i obléhatelům. Noví vojáci s sebou přivezli dvě mohutná děla pojmenovaná Kočka a Myš. Ostřelování ulic tak znovu nabralo na obrovské intenzitě.
Srpnový útok ze šesti stran
Po třech měsících marného snažení došla švédskému vedení trpělivost. V polovině srpna zahájilo dělostřelectvo brzy ráno masivní palbu na vršek Petrov a další opěrné body. Dělové koule vážně poškodily několik domů i samotný chrám. Odpoledne vyrazil k obráncům vyjednavač s bubnem. Odpovědí mu byla jediná salva z mušket do vzduchu. Následoval povel k mohutnému generálnímu útoku ze šesti stran současně.
De Souches stál po celou dobu na hradbách a promyšleně přesouval zálohy do nejohroženějších úseků. Vojáci na svazích Petrova pustili nepřátele bez jediného výstřelu rovnou do městského příkopu. Tam je vzápětí zasypali připraveným kamením a granáty. Jezuitskou kolej zase celé odpoledne houževnatě bránili místní studenti a bránu chránili lidé z města před uherskými spojenci Švédů.
Kritické okamžiky u kláštera
Nejkritičtější moment srpnových bojů nastal v prostoru kláštera svatého Tomáše. Těžká pěchota složená ze zkušených žoldnéřů tam překonala překážky a pronikla přímo na ochozy zdiva. Z vnitřních prostor kláštera na poslední chvíli vyrazilo padesát dragounů a postup nepřítele s obrovským úsilím zastavilo. Špilberk ve stejnou chvíli úspěšně ubránil plukovník Georg Jacob Ogilvy. Boje utichly až po setmění.
„Naše pěchota je kaput, jízda mrzutá, důstojníkům se nedostává proviantu a obyčejným kavaleristům chleba ani sena pro koně,“ stěžoval si švédský důstojník v listu svému bratrovi. „Zklamali jsme se,“ shrnul večerní pocity další vojenský hodnostář ve svém zápisu.
Vyčerpaní útočníci požádali po soumraku o příměří z důvodu odnesení mrtvých a raněných. Velitel de Souches tento krok z obavy před noční léčkou jasně odmítl. Těla padlých vojáků vydal k pohřbení až následující den ráno. V ten samý den dorazil do tábora posel se zprávou o podepsání mírové smlouvy.
Rozzuřený Torstenson nařídil vypálení několika okolních vesnic a vzápětí se svými muži navždy odtáhl. Úspěšná obrana zachránila region a přinesla de Souchesovi povýšení do hraběcího stavu. Často zmiňovaná pověst vypráví o zkrácení poledne na jedenáctou hodinu za účelem zmatení nepřítele. Skutečné dochované prameny ovšem potvrzují tvrdý boj obránců až do pozdních večerních hodin.
