Kanadská řeka Svatého Vavřince pohltila 29. května 1914 přes tisíc lidských životů. Luxusní zaoceánský parník RMS Empress of Ireland tehdy vyrazil na svou obvyklou trasu do britského Liverpoolu. Cestujícím sliboval maximální bezpečí a po nedávné zkáze Titanicu i ty nejvyšší dostupné standardy. Paluba disponovala dostatkem záchranných člunů i vest pro všechny osoby. Po banálním omylu a srážce s jiným plavidlem ale celá loď zmizela pod hladinou za neuvěřitelných čtrnáct minut.
Zrádná změna nočního počasí
Píše se osmadvacátý květen a z přístavu v kanadském Quebecu vyplouvá loď plná nadějí. Na palubě se nachází 1477 lidí včetně dobře vycvičené posádky. Kapitán Henry George Kendall velí lodi s úctyhodnou délkou 167 metrů vůbec poprvé. V prvních hodinách plavby probíhá vše naprosto hladce a cestující se postupně ukládají ke spánku v pohodlných kajutách.
Krátce po půlnoci opouští palubu místní lodivod Adélard Bernier. Jeho úkolem bylo dohlížet na bezpečnou navigaci v celém ústí řeky. „Nemyslím si, že byste ve zbytku noci narazil na hustou mlhu, hodně štěstí veliteli,“ zněla jeho slova u rozloučení. O pár desítek minut později ale padne na řeku zcela neprostupný bílý opar.
Zmatená komunikace v bílé tmě
Z opačného směru se ve stejnou chvíli blíží norská loď SS Storstad plně naložená uhlím. Její masivní příď je zkonstruována pro případné proražení ledových překážek a představuje tak na vodě obrovskou hrozbu. Velení na uhelné lodi má v tu chvíli na starosti hlavní důstojník Alfred Toftenes.
Obě posádky o sobě ještě před zhoršením viditelnosti dobře vědí a pozorně sledují svá signální světla. Kendall plánuje plavidlo minout z pravé strany. Norové ale po chvíli spatří na obzoru červené světlo a očekávají bezpečné minutí z opačné strany. V houstnoucí mlze se lodě dorozumívají už jen pomocí zvukových signálů. Kapitán osobního parníku vydává pokyn k zastavení motorů a napjatě vyhlíží do tmy. Zvukové odpovědi ze Storstadu zní najednou mnohem blíž, než všichni na můstku předpokládají. Kormidelníci na obou stranách dělají narychlo drobná korekční opatření.
Náraz a marný boj o sekundy
Z bílé tmy se náhle vynoří obrysy uhelné lodi a míří přímo na pravobok. Kapitán Kendall okamžitě nařizuje plný chod vpřed a ostrý obrat. Doufá, že se vyhne přímému zásahu do středu lodi a alespoň částečně zmírní následky. Manévr však přichází příliš pozdě. Norská loď proráží trup parníku jak nůž máslo a vytvoří v něm čtrnáct metrů dlouhou trhlinu.
Náraz obou kolosů je paradoxně tak tichý a mírný, že spoustu spících cestujících vůbec neprobudí. Ocelová konstrukce se začíná okamžitě po střetu silně naklánět a ručně ovládané vodotěsné dveře už v takovém úhlu nelze uzavřít. Dovnitř se valí přes dvě stě tun ledové vody za sekundu a zaplavuje ty nejnižší paluby.
Konec zapomenutého plavidla
Posádka dokáže spustit na vodu kvůli dramatickému náklonu pouze pět záchranných člunů. Lidé uvěznění v podpalubí ztrácejí ve tmě a stoupající vodě orientaci. Ti šťastnější bojují na horní palubě s padajícími předměty a mrazivou řekou. Přes veškerou obětavou snahu lodního lékaře Jamese Granta umírají další desítky zachráněných na podchlazení i poúrazový šok.
Záchranné lodě dorážejí na místo katastrofy příliš pozdě a vytahují z vody už jen hrstku přeživších. Pýcha tehdejší flotily klesá na dno a bere s sebou 1012 lidských životů. Obrovská námořní katastrofa přesto brzy úplně vypadne z paměti tehdejší veřejnosti. O pouhé dva měsíce později vypukne první světová válka a pozornost celého světa dostane zcela jiné priority. Vrak dodnes leží v hloubce pětačtyřiceti metrů kousek od místního majáku.
