Bývalé těžařské město Kolmanskop dnes leží uprostřed africké pouště Namib zasypané vrstvami jemného písku. Osada vyrostla na počátku 20. století díky obrovským nalezištím vzácných diamantů. Nehostinné prostředí se tehdy na krátký čas proměnilo v oázu plnou nevídaného luxusu. Místo honosných večírků se dnes opuštěnými místnostmi prohání vítr a turisté obdivují nezvyklou krásu rozpadajících se budov.
Náhodný nález u trati
Vše začalo zcela nenápadně v roce 1908 při běžném čištění železniční trati. Dělník Zacharias Lewala si v písku všiml lesklého kamínku a jeho nadřízený August Stauch v něm okamžitě rozpoznal surový diamant. Zpráva o velkém bohatství přilákala stovky německých hledačů a oblast brzy produkovala více než desetinu celosvětové těžby.
Německá vláda si chtěla astronomické zisky pojistit a vyhlásila rozsáhlé okolí za přísně střeženou zónu. Osada dostala jméno podle dopravce Johnnyho Colemana. Ten na blízkém kopci zanechal svůj volský povoz během prudké písečné bouře a místo tak získalo své trvalé označení.
Evropský luxus v afrických dunách
Těžaři díky snadnému sběru drahých kamenů neuvěřitelně rychle bohatli a peníze měnili za dokonalý komfort. V pustině postupně vybudovali výstavní domy v klasickém německém architektonickém stylu. Zlatá éra přinesla do osady hernu s kuželkami, taneční sál, divadlo i vlastní nemocnici vybavenou vůbec prvním rentgenem na jižní polokouli.
Zámožní obyvatelé se po městě přesouvali africkou tramvajovou premiérou a každé ráno dostávali do domácností čerstvý led z místní továrny. Výstřednost boháčů neměla hranice a jedna z rodin chovala pštrosa, kterého o Vánocích nutila tahat sváteční saně.
Odvrácená tvář těžby
Pohádkové bohatství evropských osadníků vykupovala tvrdá dřina místních obyvatel. Domorodé kmeny přišly po vyhlášení zakázané zóny o svou půdu a příslušníci těchto kmenů nacházeli práci výhradně jako levná pracovní síla v dolech. Dělníci museli žít dlouhé měsíce v přeplněných ubytovnách a snášet velmi přísné podmínky nastavené koloniální správou. Extrémní těžba ale nemohla trvat věčně a ložiska začala ve 30. letech postupně vysychat. Definitivní ránu zasadil městu objev nových a mnohem bohatších diamantových polí směrem na jih u Oranjemundu.
Opuštěné pokoje plné prachu
Lidé začali své domovy hromadně opouštět a zanechávali za sebou velkou část majetku. Poslední stálí obyvatelé odešli v polovině 50. let a město zůstalo napospas drsné přírodě. Extrémní sucho zabránilo postupné hnilobě a domy zůstaly nečekaně dobře zakonzervované. Otevřenými dveřmi a okny se dovnitř nahrnuly tuny písku a vytvořily hladké duny sahající často až do poloviny stěn. Ranní mlhy od oceánu dodávají opuštěným ulicím s oprýskanými barevnými tapetami zvláštní melancholickou atmosféru.
Lákadlo pro odvážné cestovatele
V 80. letech vzala zchátralé budovy pod ochranu těžařská společnost a vybudovala zde zajímavé muzeum těžby. Dnes láká město duchů desítky tisíc návštěvníků ročně a přináší důležité finance sousednímu přístavu Lüderitz. Zájemci si musí předem obstarat speciální povolení pro vstup do uzavřené oblasti a často rovnou čelí silnému větru. Turisté a fotografové obdivují jedinečný kontrast pomíjivé lidské pýchy a neúprosné síly času. Odborníci ovšem varují před rychlým rozpadem některých budov a Kolmanskop tak možná brzy nenávratně zmizí pod vrstvami písku.
.jpg){kind=link}