Jantarová komnata kdysi platila za jeden z největších pokladů Evropy a mnozí ji obdivně nazývali osmým divem světa. Místnost kompletně obložená opracovaným jantarem vznikla zhruba před 300 lety a prošla pohnutou historií od pruského dvora až do ruských paláců. Skutečnou ránu jí ale zasadila až druhá světová válka, během které toto umělecké dílo za záhadných okolností zmizelo. O jeho přesném osudu dnes kolují už jen nepotvrzené legendy.
Velkolepý dar pro cara
Myšlenka na vytvoření ohromující Jantarové komnaty se zrodila na počátku 18. století v hlavě pruského krále Fridricha I. Panovník chtěl ve svém berlínském paláci Charlottenburg oslnit svět a nechal k tomuto účelu shromáždit ty nejlepší mistry řemesla. Práce na složitých jantarových panelech podložených zlatou fólií se v tehdejším Gdaňsku protáhly na více než deset let. Komnata ovšem v Prusku nakonec dlouho nezůstala.
Fridrichův nástupce totiž neměl pro podobné extravagance velké pochopení a honosné dílo brzy změnil na diplomatický dar. V roce 1716 věnoval jantarovou nádheru ruskému caru Petru I. jako výraz utvrzení politického spojenectví proti Švédům. Následoval náročný převoz osmnácti objemných beden do tehdejšího Petrohradu, kde měly panely najít nový domov a oslňovat další generace vládců.
Cesta do Kateřinského paláce
Složení celého díla neprobíhalo vůbec hladce. Ruští řemeslníci postrádali zkušenosti s jantarem a původní pruské panely zkrátka do nových místností přesně nepasovaly. Vzácné obložení tak nejprve dlouho odpočívalo ve skladech Zimního paláce, než padlo rozhodnutí o jeho přesunu do honosného Kateřinského paláce v dnešním Puškinu u Petrohradu.
Tam se o komnatu postaral slavný architekt Bartolomeo Rastrelli, který původní prostor výrazně zvětšil. Dokoupil další tuny jantaru, přidal zdobená zrcadla, zlacené sochy i velkolepou iluzorní malbu až ke stropu. Ve výsledku celou místnost zdobilo přibližně šest tun drahého jantaru, u kterého trávily volné chvíle všechny významné osobnosti ruského impéria.
Nacistické drancování
Klidné období přerušil až vpád nacistických vojsk v létě 1941. Když se německá armáda blížila k Petrohradu, snažili se zoufalí kurátoři paláce jantarové obložení zachránit a zamaskovat obyčejnými tapetami. Demontáž se ukázala jako nemožná, protože stovky let starý jantar už byl extrémně křehký a drolil se pod rukama. Němce se ale nakonec oklamat nepodařilo.
Okupační jednotky maskování velmi rychle odhalily. Nacisté navíc považovali Jantarovou komnatu za ryze německé kulturní dědictví, které si zkrátka museli vzít zpět. Vojáci místnost během neuvěřitelných šestatřiceti hodin celou rozebrali a sbalili do sedmadvaceti beden. Cenný náklad pak putoval vlakem do Königsbergu, dnešního Kaliningradu, kde ho znovu sestavili k vystavení.
Poslední stopy v Königsbergu
V prostorech Königsberského hradu komnata setrvala až do dramatického závěru války. S blížícími se spojeneckými nálety přišel ze shora jasný rozkaz místnost opět sbalit a připravit k urychlenému převozu na bezpečnější místo. Během srpna 1944 ale dopadly na hrad spojenecké bomby a město později obsadila sovětská armáda. V sutinách a chaosu se poslední skutečné stopy Jantarové komnaty úplně ztratily.
Záhadné zmizení dalo od té doby vzniknout mnoha divokým teoriím. Někteří historici věří, že bedny s obložením zcela shořely při ničivém bombardování. Jiní spekulují o tajném převozu lodí, kterou následně potopila sovětská ponorka do hlubin Baltského moře. Odborníci nicméně upozorňují, že i kdyby se dnes originální obložení náhodou někde objevilo, bylo by už nejspíše nenávratně zničené zubem času a nevhodnými podmínkami.
Tvorba dokonalé repliky
Ztráta unikátního pokladu nedala spát už tehdejším sovětským odborníkům. Koncem 70. let proto úřady rozhodly o výrobě co nejpřesnější kopie přímo na místě původní komnaty. Restaurování probíhalo extrémně pomalu a s obrovskými obtížemi, protože chyběla přesná dobová dokumentace. Řemeslníci navíc museli úplně od začátku znovu objevit staré a dávno zapomenuté jantarové techniky.
K dispozici měli jen pár černobílých fotek a jediný barevný snímek z roku 1937. Museli také dlouze experimentovat se složením lepidla na bázi včelího vosku a s technikami tónování samotného jantaru. Trpělivá práce stovek lidí trvala nakonec dlouhých čtyřiadvacet let a spolkla miliony dolarů. Nádherná replika Jantarové komnaty se veřejnosti slavnostně otevřela v roce 2003 a stala se živoucí připomínkou zašlé krásy.
