Příběh o luxusním italském vlaku, který se v roce 1911 se stovkou cestujících vypařil v horském tunelu, fascinuje fanoušky záhad po celém světě. Podle legendy začala souprava následně cestovat časem a objevovat se v různých historických epochách.
Zmizení v italském tunelu
Podle široce šířené legendy vyjel 14. června, nebo podle jiných verzí 14. července roku 1911, z římského nádraží zbrusu nový výletní vlak železniční společnosti Zanetti. Cílem jeho slavnostní reklamní jízdy měl být Milán. Luxusní souprava tažená parní lokomotivou vezla stovku vybraných cestujících z vyšší společnosti a šest členů posádky. Trasa vedla přes nově proražený kilometrový tunel na pomezí regionů Emilia-Romagna a Lombardie, který byl v té době považován za mimořádné technické dílo.
Kolem vjezdového i výjezdového portálu se shromáždili diváci, aby historický průjezd sledovali. Lokomotiva s třemi vozy vjela do hory, ale na druhé straně se už nikdy neobjevila. Následná policejní prohlídka tunelu nepřinesla žádné stopy po havárii. Objeveni byli pouze dva cestující v těžkém šoku, kteří těsně před vjezdem do tmy vyskočili ze zadní plošiny posledního vagonu. Vypověděli, že se kolem vlaku náhle vytvořila podivná mléčně bílá mlha. Úsek trati železnice následně uzavřela a tunel nakonec zničilo bombardování za druhé světové války.
Zjevení v jiných stoletích
Záhada se začala prohlubovat s tvrzeními o údajném zjevování vlaku napříč prostorem i časem. Jeden z příběhů hovoří o zápisu v dobových kronikách středověkého kláštera v Modeně, kde mniši spatřili kovový vůz chrlící černý dým. Další zkazka situuje pasažéry do Mexika 40. let 19. století. Místní psychiatr José Saxino tam měl do léčebny přijmout sto čtyři italsky mluvících osob, které zmateně tvrdily, že přijely vlakem z Říma. Někteří se prý novému životu přizpůsobili, jiní dožili v ústavu.
Zprávy o vlaku duchů pokračovaly i ve 20. století. V roce 1955 ho měl na zrušené trati v britském táboře na Krymu spatřit železniční signalista. V září 1991 se podle ukrajinského tisku zjevil na přejezdu v Poltavské oblasti, kde na něj údajně naskočil badatel z ukrajinské akademie věd a beze stopy zmizel. Internetové zkazky přidaly k legendě dokonce motiv ukradené lebky ruského spisovatele Nikolaje Gogola, kterou měl jeden z cestujících převážet v pouzdře z růžového dřeva.
Hledání reálného základu
Popularita příběhu přiměla skeptiky a novináře k důkladnému prověření historických faktů. Výsledky pátrání v archivech ukázaly, že událost nemá žádnou oporu v realitě. Pokud by v roce 1911 skutečně beze stopy zmizel vlak s více než stovkou prominentních občanů, italský i světový tisk by o tom rozsáhle informoval. Žádné takové dobové zprávy však neexistují. Historické prameny navíc nepotvrzují ani existenci železniční společnosti jménem Zanetti, ani nezaznamenaly seznam obětí nebo jména údajných italských pacientů v Mexiku.
Zdrojem spletitého mýtu se ukázal být ruský publicista a spisovatel Nikolaj Čerkašin, narozený v roce 1946. Tento bývalý sovětský ponorkář se ve svých knihách věnuje historickým záhadám a právě on příběh o vlaku Zanetti detailně rozpracoval. Tvrzení o ukradené lebce je přitom považováno za jasný odkaz na Gogolovo satirické dílo Nos. S postupem času a s rozvojem internetu ztratil původní literární text punc fikce a začal být weby i záhadology nekriticky přebírán jako záznam skutečných historických událostí.
Ačkoliv ověřovatelé faktů cestování časem i samotný incident vyloučili, objevila se i takzvaná skeptická verze legendy. Ta spekuluje, že si mocní a bohatí Italové mohli v roce 1911 fingované zmizení zaplatit, aby mohli utéct před svými tehdejšími osobními nebo finančními problémy. Cesta vlaku i následné pátrání by v takovém případě představovaly pouze pečlivě připravenou iluzi. I tato teorie však zůstává jen pouhou domněnkou, která se snaží dát racionální rámec jedné z nejznámějších moderních internetových pověstí.
