V dubnu 1945 čekal ve věznici na Pankráci na popravu muž, kterého dříve znal každý policista v zemi. Josef Koudela platil za největšího kasaře své doby a před vyšetřovateli se dlouho úspěšně skrýval i díky zubařským protézám a upravenému nosu. V květnu 1945 ho z cely smrti vysvobodilo Pražské povstání. Podle dostupných pramenů kradl i po válce a zemřel zapomenutý, neznámo kde.
Balíček dvacetikorun
Na jaře 1924 přinesla Božena Šťastná do jednoho z pražských výčepů balíček dvacetikorun a chtěla je rozměnit na větší. Bylo v něm kolem dvou tisíc korun. Kriminalisté rychle zjistili, že peníze pocházejí z trezoru karlínské firmy Blecha, odkud krátce předtím zmizelo přes sto tisíc korun. Do domu rodiny Šťastných v té době docházel osmadvacetiletý zámečník Josef Koudela, který si u policie vysloužil přezdívku Nezmar. Na místě činu po něm nezůstala jediná stopa, přesto byl už 27. května 1924 odsouzen.
Koudela se už jako mladistvý dostal do střetu se zákonem. Poprvé ho policie zatkla za drobné krádeže v šestnácti letech a první dvouletý trest si odpykal v roce 1915. U soudu v roce 1924 se hájil tím, že se chtěl policii pomstít, protože si jeho sestra vzala strážníka. Za vyloupení firmy Blecha dostal čtyři roky těžkého žaláře. Kriminalisté se tehdy začali jeho postupům věnovat podrobněji.
Nářadí pod kabátem
Kasař měl svůj ustálený a těžko napodobitelný rukopis. Kasy boural vždy zpředu přes zámek. Nejdřív navrtal díru a trhákem roztrhl první pancíř. Zbytek dotrhal hasákem a speciálním klíčem, vysypal popel, vypáčil přední dvířka a sebral obsah. Nářadí si sám vyráběl a nosil ho schované pod kabátem na upraveném opasku. Český četník Ladislav Havlíček v té době zaváděl mechanoskopii, tedy určování nástrojů podle zanechaných stop. Kriminalisté každou rozbitou pokladnu fotografovali a archivovali pro další případy.
Na rozdíl od tehdejších kasařských zvyklostí měl Koudela u sebe vždycky dvě střelné zbraně. Z míst činu posílal své budoucí ženě Vlastě Šímové pohlednice a obdarovával ji kradenými šperky. Díky své profesi patřil k velmi bohatým lidem. V Praze vlastnil vilu a v roce 1933 prohlašoval, že brzy nashromáždí první milion.
Při jedné z dalších loupeží v Táboře ho policie chytila přímo při činu. Odseděl si celých sedm let a v roce 1940 se vrátil domů k rodině. Své ženě slíbil, že v noci už ho venku nikdy neuvidí. Slib skutečně dodržel. Na nedobytnou pokladnu na pražském Starém Městě vyrazil o jedné adventní neděli odpoledne. Někdo ho ale při práci vyrušil a Koudela prchal po zasněžených střechách. Uklouzl a početný oddíl uniformované i kriminální policie ho zadržel.
Dostal osmnáct měsíců těžkého žaláře. Po jeho odpykání ho měla čekat takzvaná preventivní vazba, a když si to podle Muzea policie přečetl při úklidu soudní kanceláře, proboural stěnu cely a utekl. Český rozhlas popisuje stejné období jinak: osmnáct měsíců měl odpracovat v pracovním táboře v Letech u Písku, mezi vězni se šuškalo o převozu do Osvětimi a Koudela údajně proboural zeď. V protektorátu se pak zaměřil na nedostatkové zboží a začal vykrádat obchody s potravinami. Během tří let stihl třiaosmdesát vloupaček se škodou za 400 tisíc korun.
Nová tvář a osm pistolí
Protože Koudelovu tvář znal každý policista, rozhodl se pro riskantní krok a stal se prvním českým lupičem, který podstoupil plastickou operaci. Nechal si zkrátit nos a zubař mu na míru vyrobil protézu, která mu po nasazení změnila tvar brady. Nasadil si brýle, nechal narůst knírek a prý ho nepoznala ani vlastní žena. Fotografie v policejní evidenci přestaly k čemukoli sloužit.
Policejní kreslíř podle dostupných informací nakreslil jeho přibližnou novou podobu. Brzy nato si ho všiml detektiv na křižovatce tramvajových linek, kde kasař často přestupoval. Policisté ho několik dní sledovali a počkali si na něj před bytem jedné z jeho milenek. Když Koudela vyšel ven, mířilo na něj osm služebních pistolí. Přestože měl u sebe celý svůj zbrojní arzenál, o útěk se nepokusil. Zásah ho zaskočil a na stanici pak porušil svou zásadu o mlčení. Přiznal se rovnou ke stovce vloupání.
Záchrana v poslední chvíli
Za recidivu a nedovolené držení zbraní ho soud poslal 18. dubna 1945 na smrt. Jeho žádost o milost, ve které sliboval, že povede řádný život, úřady 23. dubna zamítly. Popravy na pankrácké gilotině se konaly jen v úterý a ve čtvrtek, což tehdy připadalo na 24. a 26. dubna. Kasař se ale v tyto dny na řadu nedostal a na konci měsíce se popravy zastavily.
Když 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, německá posádka věznici narychlo opustila. Brány se otevřely a mezi pětapadesáti Čechy, kteří vyšli z cel smrti na svobodu, se ocitl i Koudela. Kuriozitou případu je, že jeho fotka se později dostala i do dokumentů mezi propuštěné odbojáře. Podle Českého rozhlasu se k manželce a dceři už nevrátil, kradl dál, policie ho ještě několikrát zadržela a znovu skončil ve vězení. Zemřel v zapomnění, neznámo kde. Muzeum policie naopak uvádí, že od května 1945 o něm už nikdo neslyšel.
