Dubnové ráno roku 1945 v Prlově postrádalo klid nadcházejícího jara, přestože se fronta nezadržitelně blížila a konec války visel ve vzduchu. Místo osvobození dorazilo do valašských kopců komando nacistického bezpečnostního aparátu s úkolem zlikvidovat ty, kteří poskytovali úkryt partyzánům. 23. dubna se tato malá obec proměnila v dějiště jednoho z nejtvrdších trestných zásahů závěru okupace. Právě kvůli děsivé brutalitě a ohni, který pohltil celou obec, se Prlovu dodnes přezdívá valašské Lidice.
Smrtící stopa v horách
Hustá ranní mlha tehdy v údolí zakryla příchod gestapa a speciálních oddílů Jagdkommanda. Vojáci procházeli vsí najisto. V rukou měli jmenný seznam od konfidentů, kteří se dříve vetřeli mezi partyzány v okolních lesích. Trestná výprava měla zlikvidovat zázemí brigády Jana Žižky. Právě v prlovských chalupách totiž odbojáři nacházeli jídlo i bezpečný úkryt.
Oheň jako nástroj msty
Plameny začaly pohlcovat první stavení krátce po poledni, kdy nacisté nahnali vybrané obyvatele do jejich vlastních domovů. Vojáci zatarasili vchody těžkými trámy a kolem budov rozestavili hlídky s automatickými zbraněmi, aby znemožnili jakýkoliv pokus o záchranu. Vzduchem se nesl pach hořícího dřeva a dobytka, který zůstal uvězněný v maštalích přilehlých hospodářství, zatímco útočníci systematicky zapalovali jednu střechu za druhou.
Účtování bez milosti
Mezi oběťmi se ocitli muži i ženy, které německé velení označilo za aktivní spolupracovníky odboje. Antonín Ondrášek a další muži z vesnice čelili před smrtí agresivnímu výslechu, při kterém vyšetřovatelé vyžadovali informace o pohybu partyzánských oddílů v horách. Surové chování útočníků gradovalo s vědomím, že se sovětská armáda nachází jen několik desítek kilometrů odtud a čas na vyřízení účtů se krátí.
Celkem v troskách Prlova nalezlo smrt 23 lidí, z nichž 18 pocházelo přímo z obce a zbytek tvořili obyvatelé okolních osad. Nacisté k drcení odporu využili i psychologický nátlak, když nutili zbývající sousedy přihlížet zkáze jejich domovů a majetku. Těla uhořelých zůstala v troskách až do definitivního ústupu německých jednotek, neboť strach z dalších represí bránil komukoliv v okamžitém pohřbení mrtvých.
Ticho po bouři
Přeživší se po odchodu komanda potýkali s totální zkázou, kdy polovina vesnice lehla popelem a zbylé zásoby potravin nacisté zabavili. Rodiny se snažily identifikovat své blízké v ohořelých zbytcích trámů, což v chaosu končící války vyžadovalo mimořádné úsilí. Místní farář zaznamenal do kroniky strohá fakta o pohřbu, který proběhl v atmosféře neustálého strachu z možného návratu trestných oddílů.
Tato valašská obec sdílela osud s dalšími osadami, kde nacistické vyhlazovací jednotky postupovaly s obdobnou systematičností. 3. dubna 1945 vyvraždila jednotka SS obyvatele Jurčíkova mlýna v Leskovci, 19. dubna shořela pasekářská osada Ploština a když Němci 2. května vypalovali osadu Vařákovy paseky, byla už Rudá armáda na dostřel.
Specifikum prlovské tragédie tvořila přítomnost maďarských jednotek, které se na akci podílely jako pomocné síly pod přímým německým velením. Vyšetřování těchto zločinů po roce 1945 narazilo na komplikovanou strukturu okupační správy, což umožnilo mnoha viníkům uniknout spravedlnosti v poválečném zmatku. Prlov dnes vypadá jako každá jiná moderní obec, ale jména na památníku stále odkazují k dopoledni, kdy se historie zastavila v plamenech.
.jpg){kind=link}