V polovině července roku 1945 ozářil odlehlou poušť Nového Mexika nevídaný záblesk. Fyzik Robert Oppenheimer a jeho tým právě otestovali zcela nový typ zbraně, jejíž přesné účinky do té chvíle nikdo nedokázal spolehlivě odhadnout. Obrovskou ranní explozi tehdy armáda místním obyvatelům vysvětlila jako obyčejnou nehodu ve skladu munice. Skutečnou povahu přísně utajovaného projektu odhalily veřejnosti až události následujících týdnů.
Přípravy v pouštním písku
Američané při vývoji nové zbraně spojili síly s britskou vládou už v roce 1942. Tým pod vedením Roberta Oppenheimera trávil dlouhé měsíce v laboratořích v Los Alamos a postupně překonával řadu teoretických i technických překážek. Výsledek jejich práce spatřil světlo světa na konci května 1945. Dokonce i zkušení experti měli tehdy velký problém s přesným odhadem, jakou sílu v rukou vlastně drží. K prvnímu reálnému testu proto armáda vybrala odlehlý vojenský prostor nedaleko města Alamogordo v Novém Mexiku.
Už počátkem května na stejném místě armáda odpálila sto tun běžné výbušniny s malou příměsí radioaktivního materiálu. Účelem tohoto cvičného výbuchu bylo seřídit měřicí přístroje a získat základní odhad pro hlavní test. Samotná příprava ostré zkoušky s krycím názvem Trinity vyžadovala stavbu třicetimetrové železné věže. Ve vzdálenosti devíti kilometrů od ní dělníci vybudovali tři masivní pozorovací bunkry z betonu. Odborníci smontovali pumu přímo v poušti den před odpálením. Pomocí jeřábu ji pak vyzdvihli na vrchol ocelové konstrukce.
Zpožděné odpočítávání
Ostrý test připadl na brzké ranní hodiny 16. července 1945. Původní plán počítal s odpálením ve čtyři hodiny ráno. Přípravy ovšem narušila silná bouřka. Napětí mezi účastníky v pozorovacích krytech s postupujícím časem výrazně rostlo. Počasí se naštěstí umoudřilo a operace mohla pokračovat. Krátce po páté hodině ranní se pouští rozeznělo závěrečné odpočítávání.
Přesně v čase 5:29:45 místního času ozářil krajinu oslnivý záblesk. Těsně po něm dorazila vlna obrovského tepla a ohlušující řev exploze. Zvuk výbuchu slyšeli lidé na stovky kilometrů daleko. Obrovská ohnivá koule se rychle proměnila v charakteristický oblak hřibovitého tvaru. Mrak vystoupal až do výšky dvanácti kilometrů nad povrch země. Tam oblak rozehnal silný vítr. Tlaková vlna smetla vše v okruhu desítek kilometrů ven z betonových krytů. Ještě ve vzdálenosti necelých dvou set kilometrů tlak vzduchu rozbíjel skleněné výplně domů.
Zelené sklo a krycí příběh
Oppenheimer sledoval rozsah destrukce s velkou hrůzou. „Svět už nikdy nebude jako dřív. Někteří lidé se smáli, někteří plakali, většina ale byla zticha,“ uvedl fyzik ve svých vzpomínkách. Zcela odlišný přístup zvolil další z tvůrců bomby Enrico Fermi. Ten se v momentě výbuchu nacházel na pozorovacím stanovišti šedesát kilometrů od epicentra. Fyzik během exploze vyhazoval do vzduchu natrhané proužky papíru k odhadu její síly. Byl touto činností natolik zaměstnaný, že samotný zvuk detonace vůbec nevnímal.
Výsledek pokusu zaskočil všechny přítomné pozorovatele. Ocelová konstrukce věže po sobě nezanechala žádné stopy. Vlivem teploty dosahující čtyř tisíc stupňů Celsia se konstrukce zcela vypařila. Písek v okruhu několika set metrů od středu výbuchu se roztavil v nazelenalé sklo. Vojáci tuto hmotu pojmenovali trinitit. Utajit událost takových rozměrů před veřejností představovalo velký problém. Obyvatelům Nového Mexika armáda vydala falešnou zprávu o explozi velkého muničního skladu. Skutečnou podstatu výbuchu se lidé dozvěděli až po svržení jaderných zbraní na japonská města Hirošima a Nagasaki.
Informace pro spojence a vznik jaderného klubu
O úspěšném průběhu testu dostal bezprostřední zprávu prezident Harry Truman. Ten pobýval tou dobou na postupimské konferenci. Tam důvěrně oznámil Josifu Stalinovi existenci ničivé zbraně k uspíšení konce války. Sovětské tajné služby o americkém vývoji dávno věděly. Sovětský svaz pod tlakem urychlil své vlastní snahy a první úspěšný výbuch atomové zbraně v Semipalatinsku provedl na konci srpna 1949. Spojené státy tou dobou vyvíjely vodíkovou pumu se zhruba tisíckrát větší silou.
K jadernému zbrojení se o pár let později přidala Velká Británie po svém testu na ostrovech Monte Bello. V únoru 1960 ji následovala Francie se zkouškou v alžírské Sahaře. Exkluzivní pětici původních mocností pak na podzim 1964 uzavřela Čína. Právě tyto státy si dodnes drží oficiální status podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.
Aktuální zprávy Federace atomových vědců hovoří o více než dvanácti tisících kusech jaderných hlavic po celém světě. Během studené války se přitom celosvětový arzenál šplhal přes sedmdesát tisíc. Dnes si největší zásoby uchovává Rusko a Spojené státy americké, obě velmoci spravují každá přes pět tisíc hlavic.
