Příběh vikingského krále Ragnara Lodbroka, kterého proslavily severské ságy i televizní seriál Vikingové, balancuje na pomezí historie a mýtu. Dobové kroniky z 9. století válečníka tohoto celého jména neznají a první ucelené vyprávění o jeho osudech vzniklo až o několik staletí později. Historikové přesto v soudobých zápisech našli stopy skutečných nájezdníků, z jejichž činů vypravěči postavu severského hrdiny pravděpodobně poskládali.
Nájezd na Paříž v březnu 845
V březnu roku 845 připlula k ústí řeky Seiny flotila sto dvaceti vikingských lodí, aby pod velením muže jménem Reginheri vyplenila Paříž. Velitel výpravy, pravděpodobně královský příslušník rodu Godfredů, nejprve zaútočil na blízkou posádku u říčního ústí. Po krátkém a tvrdém boji seveřané zajali 111 obránců, které pak pro výstrahu pověsili před zraky jejich druhů na ostrůvku uprostřed řeky.
O velikonoční neděli dorazila flotila k samotné Paříži. Většině obyvatel se podle dobových zpráv podařilo včas uprchnout, protože blížící se nepřátelské lodě zpozorovali s předstihem. Podle vyprávění zachyceného britským historickým portálem Historic UK udělil franský panovník Karel Holý tomuto vikingskému vojevůdci již dříve půdu a klášter, jenže seveřan úmluvu porušil a vytáhl na Paříž.
Město ušetřil až po vyplacení sedmi tisíc liber stříbra, což odpovídalo přibližně dvěma a půl tunám drahého kovu. Šlo o první doložený případ takzvaného danegeldu, tedy výkupného za pokojný obchod či ochranu, které se v následujících desetiletích stalo ve Francii a v Anglii běžnou praxí.
Útok na Paříž zaznamenaly téměř všechny soudobé kroniky. Přestože v nich jméno velitele kolísá, badatelé ho pro řadu podobností spojují s postavou Ragnara Lodbroka, psaného také Lothbrok a ve staroseverštině Ragnarr Loðbrók. Dvě zmínky o významném vikingském nájezdníkovi z roku 840 obsahuje rovněž Anglosaská kronika, která uvádí jména Ragnall a Reginherus. Podobně jako historikové ztotožňují Ivara Bezkostného s dublinským králem Imárem, považují Ragnalla a Reginhera za předobraz muže známého ze severských pověstí.
Ságy sepsané o staletí později
Skutečnou historickou osobnost, která by vystupovala přímo pod jménem Ragnar Lodbrok a svými válečnými taženími získala dánský i anglický trůn, však soudobé prameny z 9. století v podstatě neznají. První zmínky o tomto muži pocházejí až ze 12. století a tvoří je převážně ústně tradované příběhy, mýty a romantizované legendy. Islandští skaldové a autoři ság pak jeho příběh zapsali ve 13. století, přibližně 350 let po jeho předpokládané smrti.
Tehdejší písemnictví se dělilo na dva odlišné proudy. Dobové kroniky sepisovaly většinou oběti vikingských útoků nebo jejich potomci, což se promítlo do zaujatého pohledu na severské bojovníky. Pozdější severské spisy naproti tomu události obměňovaly a přizpůsobovaly vlastním záměrům. Dánský letopisec Saxo Grammaticus sice prezentoval svou kroniku Gesta Danorum jako věrné a věcné vylíčení dánských dějin, další díla však vykreslovala Ragnara jako čistě bájného hrdinu.
Patří mezi ně především Ragnarova sága, často spojovaná se skaldickou básní Krákumál, a také báseň Háttalykill z Orknejských ostrovů. Samotná Ragnarova sága přitom nezačíná hrdinovým narozením, ale smrtí dánského krále Sigurda a dětstvím jeho dcery Aslaug. V těchto vyprávěních získal Ragnar postavení srovnatelné s králem Artušem a stal se symbolem schopného vládce, jakého Skandinávie nepoznala od dob, kdy severská území sjednotil Ivar Vidfamne.
Podle ság byl Ragnar synem krále Sigurda Hringa a Álfhildr Gandálfsdóttir z Álfheimu. Proslul jako hadobijec, který skolil bájného hada, a jako otec tuctu dětí. V otázce jeho manželek se přehledy mírně rozcházejí. Text české Wikipedie i portál Historic UK uvádějí, že byl ženatý třikrát, a to se štítonoškou Lagerthou, s Þórou Borgarhjǫrtr a s norskou královnou Aslaug. Volně s historií pracoval i televizní seriál Vikingové, který Ragnara postavil po bok vojevůdce Rolla jako jeho bratra. Ve skutečnosti se tito dva muži nikdy nepotkali a Rollo uzavřel svou politickou úmluvu s Franky v jiném období.
Záhada smrti v hadí jámě
Podle pověstí přerostla sláva Ragnarových synů samotného otce. Ragnar se údajně vydal k anglickým břehům s pouhými dvěma loděmi, aby dobyl tamní území a prokázal svou převahu nad syny. V Anglii ho však přemohlo vojsko northumbrijského krále Ælly, který zajatého vikinga nechal vhodit do jámy plné hadů. Umírající válečník měl v jámě zpívat báseň Krákumál a předpovědět pomstu svých potomků.
Podle pověstí pronesl Ragnar v 9. století před smrtí na hadí uštknutí větu: „Prasátka by hlasitě protestovala, kdyby znala osud kance.“ Anglická verze téhož výroku uvádí v překladu slova o tom, jak by podsvinčata chrochtala, kdyby věděla, jak starý kanec trpí. Když si král Ælla po popravě uvědomil svou chybu, začal se podle pověsti připravovat na válku s Ragnarovými syny, kteří proti němu měli shromáždit největší vojsko v dějinách Skandinávie.
Historické zápisy však nabízejí dvě odlišné verze konce vikingského vůdce a žádná z nich hadí jámu nezmiňuje. Franské kroniky po obléhání Paříže v roce 845 zaznamenaly, že Ragnar i se svými muži zemřel, což doboví křesťanští autoři označili za „akt boží odplaty“. Tehdy mohlo jít o křesťanskou propagandu, protože Saxo Grammaticus tvrdil, že Ragnar přežil, v roce 851 zpustošil pobřeží Irska a založil osadu nedaleko Dublinu. V dalších letech měl plenit Irsko i severozápadní pobřeží Anglie a pravděpodobně zahynul mezi lety 852 a 856 během plavby přes Irské moře.
Skuteční synové na britských ostrovech
Ačkoliv je střet Ragnara s králem Ællou pravděpodobně smyšlený, u jeho domnělých synů je situace odlišná. Dobové kroniky i historikové považují Ivara Bezkostného, Björna Železného boka a Halfdana Ragnarssona za skutečné historické postavy. Žili totiž na místech a v době, které odpovídají činům popsaným v ságách. Tradice mezi Ragnarovy potomky řadí také Sigurda Hadí oko, Ubbu, Hvitserka a Rognvalda Ragnarssona a jako jeho vnuky uvádí Erika Björnssona a Refila Björnssona.
Samotní velitelé se k Ragnarovi jako ke svému otci hlásili. Historikové připouštějí, že mohli být jeho skutečnými syny, nebo se k proslulému jménu přihlásili, aby zvýšili vlastní prestiž. Mezi vikingskými králi bylo běžné adoptovat význačné bojovníky za syny, aby si panovníci pojistili pokračování své vlády. Svůj původ od Ragnara odvozovala i řada pozdějších vládců od Guthruma až po Knuta Velikého, který o více než půldruhého století později vládl Dánsku, Anglii, Norsku a části Švédska.
V roce 865 se Ragnarovi domnělí synové vylodili ve východní Anglii v čele největší vikingské invaze té doby, známé jako Velká pohanská armáda. V Thetfordu zabili krále Edmunda Mučedníka, známého jako svatý Edmund, a vytáhli na sever k Yorku. Město oblehli a northumbrijský král Ælla tam skutečně našel smrt.
Tažení pod vedením Ivara Bezkostného, jehož ostatky byly podle portálu Historic UK uloženy v masovém hrobě v anglickém Reptonu, odstartovalo téměř dvěstěleté období severské nadvlády v severní a východní Anglii, označované jako Danelaw. V průběhu staletí před sepsáním islandských ság pak postava Ragnara Lodbroka vstřebala úspěchy dalších vikingských velitelů a proměnila se v souhrnný mýtus severských dějin.
