Komunistický režim zavedl Pomocné technické prapory na podzim roku 1950. Služba takzvaných černých baronů měla k úsměvné filmové komedii na hony daleko. Na desetitisíce nepohodlných mužů čekala krutá šikana a otrocká dřina v nelidských podmínkách.
Kruté probuzení z filmové iluze
Většina lidí zná prostředí pracovních praporů z populární knihy a filmu Miloslava Švandrlíka. Spisovatel ovšem čerpal své zkušenosti až z navazujících a mnohem mírnějších jednotek. Skutečné útvary vznikly z iniciativy ministra obrany Alexeje Čepičky a sloužily k cílené likvidaci politicky nespolehlivých občanů. Branci místo zbraní dostali do rukou pouze těžké nářadí a museli snášet neustálé ponižování.
Dřina v těchto jednotkách postrádala jakákoliv bezpečnostní pravidla. „Pracovní nasazení u PTP mohlo být sice tzv. lehké nebo těžké, v obou případech však často šlo o otrockou, fyzicky namáhavou, nebezpečnou dřinu v příšerných podmínkách, za sprosté šikany ze strany velitelů, hladu, zimy, nedostatečné hygieny,“ popsal situaci v rozhovoru pro CNN Prima NEWS historik Prokop Tomek.
Nepohodlní občané na nejhorších místech
Armádní aparát zařadil do kategorie nepřátel státu velmi pestrou skupinu obyvatel. Do uniforem se museli povinně obléct synové bohatých sedláků, vyhození vysokoškoláci, intelektuálové i duchovní. Komunisté se obávali šíření jejich postojů mezi běžnými vojáky a raději je izolovali. K nim navíc velitelé velmi často přidělovali osoby s dlouhou kriminální minulostí.
Nasazení povolaných mužů probíhalo v těch nejnáročnějších provozech po celé republice. Pracovní skupiny sfáraly do hlubinných dolů na Ostravsku či Kladensku a budovaly obrovské státní zakázky. Vlastníma rukama postavily pražský hotel International nebo přehradu na Lipně. Ubytování po šichtě přitom nabízelo jen dřevěné baráky plné štěnic a absolutně chybějící sociální zařízení.
Nekonečná služba a zabavené peníze
Fungování celého systému nemělo oporu v tehdejších zákonech a hrubě porušovalo mezinárodní právo. Velitelé navíc uměle prodlužovali pobyt mužů v pracovních táborech prostřednictvím vyhlášení výjimečných cvičení. Mnozí jedinci takto strávili na nucených pracích i čtyři dlouhé roky. Tento obrovský psychický nátlak a ztráta naděje dohnaly některé zoufalé vojáky až k dobrovolnému ukončení života.
Stát přidělené pracovníky systematicky finančně vykořisťoval. Vydělané peníze za těžkou dřinu inkasovala rovnou vojenská správa a strhávala z nich obrovské částky za ubytování, stravu a opotřebované oblečení. Zbytek platu končil na nepřístupných vkladních knížkách. O tyto vynucené úspory pracující muže definitivně připravila měnová reforma v roce 1953.
Trvalý cejch pro celé rodiny
Útvary byly oficiálně zrušeny na jaře roku 1954 po smrti hlavních komunistických představitelů. Během jejich poměrně krátké existence přišly o život stovky nasazených pracovníků. Propuštěním domů ovšem utrpení přeživších zdaleka nekončilo a nálepka nepřátel státu je věrně provázela dál. Bývalí příslušníci čelili neustálému dohledu tajné bezpečnosti a komunisté se mstili i na jejich dětech odepřením vzdělání a normálního života.
.jpg){kind=link}