Události z jara roku 1989 na pekingském náměstí Nebeského klidu dodnes vzbuzují u pamětníků silné emoce. Tehdejší volání studentů po větší svobodě a lepším řízení země skončilo po několika týdnech zásahem po zuby ozbrojené armády. Přesné počty obětí komunistická vláda dodnes tají a celou událost se úspěšně snaží vymazat z paměti mladé generace.
Naděje pod dohledem Maa
Čína se na konci osmdesátých let potýkala s vleklou ekonomickou krizí a inflací přesahující třicet procent ve velkých městech. Lidé těžce nesli narůstající korupci, protekci ve státní správě a nejistou budoucnost. Úmrtí reformně naladěného politika Chu Jao-panga přivedlo v polovině dubna do centra Pekingu první stovky studentů. Chtěli uctít jeho památku a brzy začali žádat svobodu slova nebo konec cenzury. Počty protestujících rychle rostly a v květnu se na náměstí tísnily přes dva miliony lidí.
Studenti na místě vztyčili sochu Bohyně demokracie z plastu a papírmaše. Část z nich zahájila hladovku a všichni doufali v podporu sovětského vůdce Michaila Gorbačova, který tou dobou přicestoval na státní návštěvu. Díky tehdejším médiím se myšlenky demonstrujících šířily do dalších částí země. Čínské komunistické vedení začalo jednat a na tajných schůzkách řešilo ztrátu kontroly nad situací.
Rozhodnutí o vyslání tanků
Ve vládních kruzích se naplno rozhořel spor o další postup. Generální tajemník Čao C‘-jang navrhoval smír a jednání s davem. Radikální křídlo pod vedením premiéra Li Pchenga požadovalo nasazení síly. Tento muž sepsal text označující demonstranty za teroristy a získal plnou podporu klíčové postavy tehdejší Číny Teng Siao-pchinga. Poražený zastánce mírného řešení přijel 19. května za studenty, omluvil se jim za zklamání jejich nadějí a vzápětí přišel o svou funkci.
O den později začalo platit stanné právo a vláda stáhla do hlavního města třicet armádních divizí. Celkem se k Pekingu přesunulo zhruba sto osmdesát tisíc vojáků. Obyvatelé města se jim zpočátku snažili zablokovat cestu vlastními těly a postavenými barikádami. Velitel elitní osmatřicáté armády dokonce nejprve odmítl rozkaz uposlechnout s odůvodněním, že ve městě neprobíhá žádná válka.
Noc plná střelby
Konec nadějí nastal v noci ze 3. na 4. června. Vojáci dostali povel vyklidit náměstí za každou cenu a celou operaci ze vzduchu kryly vojenské vrtulníky. Armáda narazila na okrajích města na barikády z hořících trolejbusů a vojáci začali do lidí střílet ostrou municí. První obětí se stal dvaatřicetiletý letecký technik. Na mnoha místech prorážely zátarasy obrněné transportéry a dav na ně reagoval házením zápalných lahví.
Kolem druhé hodiny ranní obklíčili těžkooděnci samotné náměstí Nebeského klidu a nad hlavami studentů létaly kulky. Budoucí nositel Nobelovy ceny míru Liou Siao-po se snažil s armádou vyjednat odchod do bezpečí. Z amplionů se vzápětí ozvala výzva k opuštění prostoru a smíření studenti začali zpívat Internacionálu. Před pátou hodinou ranní ozbrojenci zaútočili obušky, pažbami zbraní a bajonety. Lidé v davu pochopili marnost odporu, chytili se za ruce a v dlouhých zástupech začali místo opouštět.
Neznámý muž s taškou
Světová média obletěly o den později záběry osamělého muže s nákupní taškou. Ten se postavil přímo před jedoucí kolonu tanků, vylezl na jeden z nich a pokoušel se s posádkou mluvit. Jeho totožnost se nikdy nepodařilo zjistit. Není jasné ani to, zda ho z ulice odvedli náhodní kolemjdoucí nebo příslušníci tajné policie. Čínská vláda dlouho tajila počty obětí a o několik let později přiznala necelou tisícovku mrtvých.
Odhady lidskoprávních organizací a tajná depeše britského diplomata Alana Donalda ovšem mluví až o deseti tisících zmařených životech. Téma zůstává v zemi přísně tabuizované a podléhá tvrdé cenzuře na internetu i ve školních osnovách. „Při jedné z reportážních cest ke mně přistoupil šestiletý čínský chlapec, který sebral odvahu a zeptal se mě, proč jsem vypálil Letní palác v Pekingu v roce 1860,“ uvedl novinář Jamil Anderlini ve svém textu pro server Politico. O mnohem čerstvějším masakru na náměstí dítě nikdy neslyšelo, nejmladší generace tak o událostech ze sklonku osmdesátých let nemá ponětí.
