Italský virtuos Niccolò Paganini přepsal v devatenáctém století dějiny hudby a stal se první skutečnou globální celebritou. Vyprodané sály fascinoval neuvěřitelnou technikou hry na housle a šokoval svým zjevem. Lidé jeho genialitu dlouho přisuzovali paktu s temnými silami. Současná medicína nabízí pro jeho nadlidské schopnosti zcela racionální a překvapivé vysvětlení.
Smlouva s peklem
Paganini pěstoval image démonického umělce s velkým potěšením. Na koncerty přijížděl v černém kočáře taženém čtveřicí vraníků a na pódium vstupoval v temných šatech. Jeho chorobně bledá tvář získala děsivější výraz po ztrátě zubů v roce 1828. Publiku předváděl hudební kousky považované za fyzicky nemožné. Mistrně zvládal hru na třech oktávách přes všechny čtyři struny a levohlavé pizzicato zařadil mezi své typické techniky.
Evropou se šířily divoké zkazky o jeho údajném uvěznění za vraždu a prodeji duše ďáblu. Církevní hodnostáři těmto báchorkám uvěřili a po hudebníkově smrti v Nice roku 1840 odmítli jeho tělo na pět let uložit do posvěcené půdy.
Popularita díky pomluvám
Fascinace temnotou hudebníkovi trvale zajišťovala popularitu a astronomické finanční příjmy. Během turné po Anglii a Skotsku na počátku 30. let devatenáctého století pohádkově zbohatl. Peníze s lehkostí utrácel za riskantní hazardní hry a milostná dobrodružství. V jednom slabém okamžiku dokonce musel kvůli obřím karbanickým dluhům zastavit své vzácné housle. Vystoupení na poslední chvíli zachránil francouzský obchodník, který mu zapůjčil nástroj z dílny rodiny Guarneri. Koncert dopadl na výbornou a nadšený mecenáš houslistovi tento mistrovský kousek daroval.
Své extravagantní chování doplňoval Paganini brilantní improvizací a teatrálními gesty. Během vypjatých momentů občas úmyslně přeřízl jednu nebo dvě struny a náročné kompozice dohrál na zbytku nástroje. Podobný kousek předvedl i během soukromé serenády pro bohatého šlechtice. Vlhký noční vzduch tehdy postupně zničil tři ze čtyř napjatých strun. Geniální virtuos situaci přešel s úsměvem a celou skladbu dokončil na jediné zbývající struně. Zástupy obdivovatelů šílely nadšením a on si s radostí užíval pověst syna čarodějnice.
Anatomická anomálie
Za hraním z jiného světa ovšem stála podle dnešních medicínských expertů vzácná dědičná porucha pojivové tkáně. Lékaři v této souvislosti hovoří o Marfanově syndromu. Tato genetická odchylka majiteli propůjčila extrémně flexibilní klouby a volné vazy. Hudebník dokázal bez námahy ohýbat prsty levé ruky do pravého úhlu vůči jejich přirozenému pohybu.
Měl k dispozici dvojnásobný dosah prstů, což mu umožnilo hrát krkolomné pasáže s neuvěřitelnou rychlostí. Nemoc protáhla jeho končetiny a vytvořila typicky vychrtlou postavu, kterou vnímali pověrčiví posluchači s posvátnou hrůzou.
Dědictví bez napodobitelů
Veškeré objevy zúročil italský mistr ve vlastních kompozicích. Mezi lety 1801 a 1807 vytvořil slavný cyklus čtyřiadvaceti capricií pro sólové housle. Tento soubor obsahuje zcela nové způsoby prstokladu a nestandardního ladění. Jeho genialita tvrdě zasáhla a formovala další generace velikánů včetně Franze Liszta nebo Roberta Schumanna. Umělecký odkaz janovského rodáka žije dál v koncertních repertoárech po celém světě, on sám ovšem v historii klasické hudby navždy zůstává nepřekonaným fenoménem.
.jpg){kind=link}