Panovnický rod Habsburků po staletí ovládal rozsáhlá území a pečlivě si střežil moc pomocí sňatků mezi svými nejbližšími pokrevními příbuznými. Španělský král Karel II. se stal úplně posledním a nejtragičtějším představitelem této mocné rodové linie. Zaplatil nesmírně vysokou daň v podobě fatálně podlomeného zdraví a výrazných fyzických deformací obličeje i těla. Jeho brzký skon navíc provázela podivná lékařská pitva s velmi neobvyklým nálezem.
Daň za udržení trůnu v rodině
Rodiče španělského krále Karla tvořili manželský pár a zároveň k sobě měli blízko jako strýc s neteří. Král Filip IV. a Mariana Rakouská tak jen pragmaticky pokračovali v zažité dobové praxi. Spojování krve patřilo u vládnoucí vrstvy k naprosto běžným nástrojům pro udržení moci v úzkém kruhu vyvolených. Panovníci se obávali, že by se sňatky s cizími rody okruh nárokovatelů trůnu nebezpečně rozšířil.
Karel II. usedl na trůn v pouhých čtyřech letech krátce po smrti svého otce. Roli regentky ihned převzala jeho matka. Malý chlapec získal do správy rozsáhlé království zasahující hluboko do Jižní Ameriky, fyzicky i mentálně na to ale vůbec nestačil. Okolí si jeho bídný stav v tehdejší době vysvětlovalo působením temných sil a chlapec si tak brzy vysloužil přezdívku Prokletý.
Obyvatelstvo nemělo o základech genetiky žádné ponětí. „Král je spíše malý než vysoký, ošklivý v obličeji,“ popsal dvacetiletého panovníka papežský nuncius. „Můžete si s ním dělat, co chcete, protože nemá vlastní vůli,“ dodal k jeho povaze s tehdejší přímostí. Panovník prý vykazoval velmi dětské chování a s velkými obtížemi se naučil číst a psát.
Odhalení moderní medicíny
Současná medicína zkoumala habsburskou panovnickou linii do naprostého detailu. Odborníci podrobně analyzovali desítky historických portrétů a porovnávali je s dochovaným rodokmenem celé dynastie. Zaměřili se na příbuzenskou plemenitbu nepřetržitě probíhající v průběhu dlouhých dvou stovek let.
Výzkumníci k ověření svých hypotéz přizvali i zkušené lékaře z oboru chirurgie. Genetik Roman Vilas k výsledkům společného bádání uvedl: „Poprvé jsme prokázali, že existuje jasný a pozitivní vztah mezi křížením a výskytem habsburské čelisti.“ Karlova genetická informace obsahovala plnou čtvrtinu genů od jednoho jediného předka. Získal tak do vínku dvě vzácné choroby způsobující těžké hormonální poruchy a časté selhávání životně důležitých orgánů včetně ledvin.
Od narození měl nápadně protáhlou lebku a silně zvětšený jazyk mu znemožňoval srozumitelnou mluvu. Přibližně polovina dětí narozených v této rozvětvené dynastii tehdy umírala ještě před svými prvními narozeninami. Sám panovník Karel II. celý život marně bojoval s epileptickými záchvaty, špatně chodil a už v pětatřiceti letech přišel o všechny vlasy.
Poslední dny a neobvyklý pitevní nález
Konec života spojil fyzicky zcela zesláblý vládce s velmi podivnými myšlenkami. Krátce před smrtí prý naléhavě trval na vykopání ostatků svých mrtvých příbuzných a vyžadoval pohled na jejich rozkládající se těla.
Zemřel 1. listopadu 1700 pouhých pět dní před svými devětatřicátými narozeninami. Bezdětným skonem tak definitivně zpečetil osud celé španělské větve mocného rodu. Ošetřující lékař provádějící ohledání těla sepsal podrobnou zprávu plnou neobvyklých fyziologických objevů. Tělo prý neobsahovalo jedinou kapku krve a hlava byla překvapivě plná vody. O uvolněný trůn se následně v Evropě rozpoutal dlouhý vojenský konflikt označovaný jako válka o španělské dědictví. Nástupcem se nakonec stal teprve šestnáctiletý vévoda Filip z Anjou.
Překvapivé historické hodnocení
Historický obraz neduživého muže nabízí po staletích i mírně odlišný úhel pohledu. Někteří historici z jednadvacátého století zpochybňují úplnou politickou neschopnost Karlova vedení říše. Státní pokladna zažila za jeho dlouhé vlády postupné ozdravení a v zemi skončil plošný hladomor.
Španělsko si pod jeho správou dokázalo udržet svá zámořská i evropská území tváří v tvář silným francouzským vojskům a zažilo velkou deflaci spojenou se zvýšením kupní síly obyvatelstva. V oblastech dnešního Katalánska či Itálie ho proto mnozí historici dodnes hodnotí jako relativně úspěšného správce země a velmi oceňují jeho schopnost udržet stabilní mír.
