Vánoce roku 800 v Římě nebyly svátkem klidu, nýbrž vyvrcholením drsné politické hry plné násilí, intrik a strachu. V bazilice svatého Petra se toho dne odehrál moment, který na tisíc let změnil mapu Evropy. Když papež Lev III. nečekaně narazil císařskou korunu na hlavu franského krále Karla Velikého, nebyl to jen bohulibý akt. Byla to zoufalá pojistka muže, kterému šlo o krk. Byla to chvíle, kdy se politika a víra slily v jeden nerozlučný a často smrtící celkem. A dodnes není jisté, zda o tom nejmocnější muž tehdejšího světa vůbec věděl.
Lynčování náměstka Kristova
Abychom pochopili, co se onoho 25. prosince 800 stalo, musíme se vrátit o rok zpět. Řím nebyl bezpečným přístavem. Bylo to vosí hnízdo. Papež Lev III. nebyl žádný svatoušek a místní aristokracie ho nenáviděla. Vyčítali mu cizoložství, křivopřísežnictví a nízký původ. Nenávist vybuchla v dubnu 799. Během procesí se na papeže vrhlo ozbrojené komando. Nechtěli ho jen zbít. Chtěli ho rituálně zničit. Plán zněl jasně, vyříznout mu jazyk a vypíchnout oči. Tím by se stal nezpůsobilým pro úřad.
Lev III. útok zázrakem přežil, i když ho útočníci nechali ležet v kaluži krve. Utekl z města a zamířil za jediným mužem, který měl svaly na to, aby ho vrátil do sedla, za Karlem, králem Franků. Byla to jasná nabídka. Já ti dám titul, o kterém se ti ani nesnilo, a ty mi zachráníš život. Karel souhlasil. V prosinci roku 800 vpochodoval do Říma s armádou, uspořádal soud, kde papeže očistil (nikdo se neodvážil svědčit proti), a scéna pro vánoční korunovaci byla připravena.
Past v bazilice?
Samotný akt v chrámu svatého Petra působí dodnes jako scéna z politického thrilleru. Karel klečí, modlí se, a když vstává, papež mu bleskově klade na hlavu korunu. Lid řve slávu novému císaři. Byla to dokonale secvičená show? Oficiální životopisec Einhard tvrdí pravý opak. Karel prý zuřil. „Kdybych věděl, co má papež za lubem, do kostela bych ten den ani nevkročil, i když byly Vánoce,“ cituje císaře Einhard ve svém díle.
Této historce dnes věří málokdo. Karel byl tvrdý pragmatik a vojevůdce, ne naivní loutka. Nechat se „překvapit“ korunovací však mělo svůj účel. Vypadalo to, že si moc neuzurpuje, ale že mu ji dává sám Bůh skrze papeže. Zároveň to ale znamenalo, že papež je ten, kdo koruny rozdává, a tedy i ten, kdo je může brát. Tímto momentem začal tisíciletý spor o to, kdo je v Evropě pánem. Zda císař, nebo papež.
Krvavá císařovna na Východě
Celá akce měla ještě jeden, ryze mezinárodní rozměr. V Konstantinopoli, hlavním městě Východořímské říše, totiž vládla žena. Císařovna Irena. A to byl pro drsné Franky problém. Podle jejich práva nemohla žena vést vojsko, ergo nemohla být císařem. Trůn byl podle nich prázdný. Irena přitom nebyla žádná křehká květinka. K moci se dostala tak, že nechala oslepit vlastního syna Konstantina VI. v téže komnatě, kde ho porodila. Syn na následky zranění zemřel a matka vládla sama.
Karel s touto nebezpečnou ženou dokonce plánoval sňatek. Představte si tu mapu, Franská říše spojená s Byzancí. Supervelmoc sahající od Francie po Turecko. K námluvám nakonec nedošlo, Irenu svrhli její vlastní dvořané a poslali ji do vyhnanství na ostrov Lesbos, kde se musela živit předením vlny. Karel se tak musel spokojit s titulem západního císaře, který mu Byzanc uznala až po letech válek a vyjednávání v roce 812.
Dědictví, které přežilo
Karel Veliký zemřel v roce 814. Jeho říše se brzy rozpadla na kusy, které daly základ dnešní Francii a Německu. Ale ten titul a idea sjednocené křesťanské Evropy přežily. Svatá říše římská existovala v různých mutacích dalších tisíc let, až do dob Napoleona. Dnešní 1225. výročí je tak připomínkou dne, kdy se zrodil politický model západního světa. Ať už to byla v onen vánoční den v Římě improvizace, nebo chladný kalkul, výsledek je stejný. Evropa tehdy získala svého „otce“, i když to byl otec přísný, který vládl mečem a o demokracii si mohl nechat jen zdát.
