Dnes nám to může připadat jako scéna z nějakého děsivého filmu. Rodiče oblékají zesnulé dítě do svátečních šatů. Poté ho posadí na pohovku a nechají vyfotit. V devatenáctém století však nešlo o žádný morbidní výstřelek ani zvrácenou zálibu. Posmrtné fotografie představovaly pro většinu rodin jedinou hmatatelnou vzpomínku na blízké. Na ty, kteří odešli příliš brzy.
Fenomén takzvané posmrtné fotografie odstartoval prakticky ihned s vynálezem daguerrotypie v roce 1839. Do té doby měli výsadu uchovat podobu svých blízkých pouze bohatí aristokraté, kteří si platili drahé malíře. Fotografie změnila pravidla hry. Najednou i střední třída získala možnost zastavit čas. Tento levnější a rychlejší způsob umožnil občanům pořídit památku pro příbuzné. Nešlo o fascinaci smrtí. Šlo o lásku a potřebu uchovat vizuální svědectví o existenci člověka.
Praktikování tohoto zvyku dosáhlo vrcholu na konci devatenáctého století. Ve viktoriánském období byla dětská úmrtnost drasticky vysoká. Rodiče často neměli jediný snímek svého potomka za jeho života. Když dítě zemřelo, zavolali fotografa. Byla to jejich poslední a jediná šance na vzpomínku.
Iluze hlubokého spánku
Fotografové té doby fungovali jako mistři iluze. Jejich úkolem nebylo zachytit smrt v její syrovosti. Snažili se o milosrdný obraz klidu. Zesnulý je na snímcích obvykle zobrazen v póze hlubokého spánku. Aranžoval se tak, aby působil co nejrealističtěji. Děti fotografové ukládali na gauč nebo do postýlky. Často jim do rukou vložili oblíbenou hračku. Vznikaly i dojemné společné portréty. Na nich pózují velmi malé mrtvé děti se svými živými sourozenci nebo v náručí matky.
Snaha o navození efektu života vedla k používání speciálních technik. Dospělé mrtvé tělo bylo někdy nutné zafixovat ve vzpřímené poloze na židli pomocí konstruovaných opor. Fotografové v některých případech používali podpěrky očních víček. Jindy panenky očí domalovávali přímo na vyvolaný pozitiv. Rané techniky jako ferrotypie či ambrotypie navíc umožňovaly přidat do bledé tváře mrtvého růžový odstín. Výsledek měl vypadat zdravě. Symbolika na snímcích však často prozrazuje pravdu. Zvadlé květiny nebo ruce volně složené v klíně sloužily jako tiché indikátory konce.
Smrt uprostřed obývacího pokoje
Abychom pochopili tyto fotografie, musíme pochopit tehdejší vztah ke smrti. Lidé dříve umírali doma. Nebožtík zůstával v domě asi tři dny. Byl ustrojen do nejlepších šatů. Sousedé i rodina přicházeli přímo k jeho posteli. Smrt nebyla sterilní záležitostí nemocničního pokoje. Byla veřejná a hlučná. Nechyběla skupinka žen plaček. Ty svým naříkáním pomáhaly pozůstalým, aby povolili emoční zábrany a dokázali si ulevit hlubokým pláčem.
Římský řečník a filozof Cicero situaci smutku vystihl přesně: „Nihil lacrima citius ariscit.“ Tedy že nic se neosuší tak rychle jako slza. Pohřeb byl výrazem vděku a úcty. Lidé věřili v kontakt s mrtvými i po uložení do hrobu. Běžně se modlili přímo k zesnulým prarodičům s prosbou o pomoc v životních situacích. Psychika pozůstalých si díky těmto rituálům lépe zvykala na novou situaci. Pořízení poslední fotografie bylo jen dalším dílkem do mozaiky rozloučení.
Vytěsnění konečnosti
Zlom nastal ve třicátých letech dvacátého století. S rozvojem medicíny a přesunem umírání do nemocnic začala posmrtná fotografie mizet. Společnost se změnila. Smrt se stala něčím nežádoucím. Dnes ji schováváme za plentu. Dříve lidé umírali v průměru kolem čtyřiceti let a vypadali při smrti relativně zdravě. Dnes umíráme staří a vyčerpaní nemocí.
Moderní doba smrt tabuizovala. Vytěsnili jsme ji na okraj veřejného prostoru. Zatímco naši předci měli smrtelnost denně na očích a fotografie mrtvého v rakvi pro ně byla cennou relikvií, my se od takových snímků odvracíme. Přesto se v některých oblastech světa tento zvyk udržel dodnes. Například ve východní Evropě či v pravoslavných komunitách fotografie v rakvích stále kolují mezi věřícími. Paradoxně máme dnes horší vztah ke smrti než lidé v době, kdy byla všudypřítomná.
