Indický strážce národního parku Hari Kišan Madhwall vyšplhal v roce 1942 vysoko do himálajských hor a uprostřed pustiny narazil na výjev jako z hororu. V okolí ledového jezera Roopkund spatřil stovky lidských koster rozesetých po kamenitých březích. Archeologové dlouho věřili, že záhadu tragédie definitivně vyřešili. Nedávné analýzy DNA však ukázaly, že pravda je mnohem složitější a stopy vedou až do Evropy.
Kostry v mrazivé pustině
Jezero Roopkund leží v indické části Himálaje v nadmořské výšce přes pět tisíc metrů. Cesta k němu trvá přibližně pět dní náročného pěšího pochodu z nejbližší osady a vyžaduje překonání ostrého horského hřebene. Lidé se kvůli tehdy zuřící světové válce věnovali jiným záležitostem a podrobný průzkum nálezu odložili.
Veřejnost se o stovkách lidských ostatků dozvěděla až koncem 50. let minulého století, kdy na místo dorazily první výpravy. Místo tehdy objevitelé popsali jako scénu, při které se tají dech.
Hněv rozzuřené bohyně
Odborníci nejdříve spekulovali o japonských vojácích nebo tibetských obchodnících z Hedvábné stezky. První analýzy DNA z počátku tisíciletí potvrdily jihoasijský původ obětí a radiokarbonové datování určilo stáří kostí na přibližně 12 století. Forenzní analýza navíc odhalila na lebkách zlomeniny způsobené předměty kulatého tvaru.
Vše nasvědčovalo tomu, že velkou skupinu lidí zastihlo obrovské krupobití během tradiční pouti k uctění bohyně Nanda Dévi. Ostatně místní lidová píseň dodnes vypráví o průvodu, který rozhněval božstvo a to na lidi svrhlo z nebe železné koule. „Teorie o hinduistických poutnících je nejvěrohodnější, protože na místě se nenašly žádné zbraně,“ vysvětlila profesorka archeologie Veena Mushrif-Tripathyová. Skupina podle ní zahrnovala muže i ženy v širokém věkovém rozmezí.
Stopa ve Středomoří
Všechno se změnilo po rozsáhlém průzkumu mezinárodního týmu, který zveřejnil časopis Nature Communications. Genetici podrobně prozkoumali ostatky osmatřiceti lidí a zjistili zajímavá fakta. Lidé s asijskými kořeny u jezera umírali v širokém rozmezí čtyř set let mezi roky 600 až 1000.
Skutečnou senzaci ale přineslo zjištění, že 14 nebožtíků pocházelo z oblasti Řecka a Kréty. Tito Evropané v Himálaji zahynuli společně kolem roku 1800. Rozbory kostního kolagenu potvrdily, že se tito lidé za života živili pšenicí a ječmenem. Asijská skupina naprosto odlišně konzumovala rýži a proso. „Někteří z těch lidí nemají jihoasijský původ, a rozhodně to nebylo něco, co bychom čekali,“ potvrdil Éadaoin Harney.
Zajatci osmanského vládce
Záhada přítomnosti Řeků v indických velehorách stále trvá. Teorie o potomcích vojáků Alexandra Makedonského odborníci vyvrátili, protože nalezené ostatky vykazovaly vysokou genetickou pestrost bez asijské příměsi. „Tohle vysvětlení nedává žádný smysl,“ reagoval antropolog William Sax na možnost, že by lidé ze Středomoří podnikali hinduistickou pouť.
Okolí jezera popsal jako temné místo, kde se člověk jen krátce zastaví a pokračuje dál. Nabízí se však jiné vysvětlení spojené s tehdejší politickou situací. Balkán v té době ovládala Osmanská říše, která udržovala čilé vztahy s Asií. Řekové se mohli do hor dostat jako zajatci. Společně s nimi totiž zahynul i jeden muž východoasijského původu, který mohl být jejich pánem. Jejich konec byl stejný jako u dřívějších poutníků, jelikož se na místě našly zbytky deštníků a lebky nesly stopy po ranách obřích krup.
