Pád socialistického zřízení a dosti divoký přechod ke kapitalismu byl příležitostí pro nejednoho podnikatele či podnikavce. S úderem 90. let se tak lidé nadšení z nových svobod vrhali do všemožných výdělečných aktivit. Mnohokrát pak velmi tvrdě dopláceli na svou naivitu – neznalost a setkání s někým mnohem protřelejším.
Snadné peníze, málo informací
Banky byly na počátku devadesátek velmi vstřícné k úvěrování nových podnikatelských záměrů. Nezkušení nadšenci obvykle neznali jakékoli podnikatelské nástroje jako analýzy projektů, takže si bezhlavě půjčovali miliony na nesmyslné záměry bez šance na úspěch. Často to skončilo obrovským zadlužením na roky dopředu.
Stejné prostředí využívali dřívější veksláci, kteří byli naopak velmi ostřílení (mnohdy doslova) a nová pravidla pro ně byla jen uvolněním dřívějších stavidel. Dnes shání každý podnikatel peníze hůře, protože banky si dávají větší pozor. Současně však mají dotyční obrovské možnosti vzdělávání, poradenství, asistence a prakticky nikdy v tom nejsou sami.
Z režimu do režimu
Před pádem režimu šlo podnikatele v ČR počítat na stovky, skoro všechno držel totiž stát. Těch několik výjimek byla svobodná povolání a živnostníci typu kadeřnice či hostinští. Skutečné podnikání se vracelo až po revoluci. Dle dat MPO u nás bylo 31. prosince 1992 cca 656 000 podnikatelů, o rok později překročil objem milion.
Návrat k volnému trhu nebyl kontrolovanou věcí, šlo doslova o protrhnutí přehrady. Zákony se rodily, informace prakticky neexistovaly, všichni čekali rychlé peníze.
Dost lidí na všechno
Trh práce nabízel i dost lidí na všechny možné pozice. Protože neexistovalo něco jako zákoníky práce, mohl si každý zaměstnavatel klást vlastní požadavky. Něco jako serióznost nebo diplomacie moc v módě nebylo, stále převládaly skoro mafiánské metody. Mnohdy v tom nemusel být ani zlý úmysl.
Bývalí veksláci na to byli zvyklí, zbytek to u nich zažil a kolikrát odkoukal, takže to nadšenci považovali za normu. Je to asi i jeden z důvodů, proč má i do dnešní doby podnikání určitou negativní konotaci. Z těchto divokých dob vzešla i řada afér, korupce, tunelování a předpoklad, že podnikatel nebere nikdy na nikoho ohled.
Vekslák Martin
„V devadesátkách stačilo mít na stánky na burze na ochozech stadionu na Letné a člověk vydělával tak, že nestačil počítat bankovky. Já jednou udělal strašně velký kšeft s kopírovaným po*nem, ale i normálními filmy. Frčely akčňáky, ještě nebyla Nova, videopůjčovny byly drahý. Moji lidi mi rozprodali klidně dvě stě kusů kazet dvě hodiny po rozbalení. Když se udělaly stánky po Praze, byly to statisíce denně,“ vzpomínal pan Martin pro Lui.
Učili se všichni
Jako by tehdy bylo víc podnikatelů než občanů republiky. Zkoušel to každý, přirozený výběr byl ale neúprosný. Na chování vzpomínal i pan Honza, který podniká od roku 1995. „“Co jsem vypozoroval, tak často končili špatně ti jednodušší. Z prvního pořádného výdělku si koupili auta, místo aby investovali do rozvoje.“
„Špatně se dařilo i těm, kteří nedovedli ocenit dobrý personál. Kámoš kšeftoval se zbožím, které měl levně ze západu. Okolí ještě neznalo jeho dodavatele, tak měl chvíli monopol. Jenže on neuměl dobře zaplatit ani nejlepší prodejce. Postupně se mu rozprchli, lepší už nenašel. Jenže lidi musíš motivovat, ale to nejen platem,“ shrnuje Honza poměry.
